Hned obálka knihy napoví, že nepůjde o srdceryvný příběh dívenky ze Sibiře, která se rozhodla postavit zlému pánovi. Jde spíše o sebejistý návod, jak přežít mezi vlky. Hesla typu Nevěř, neboj se, nepros nebo Ať tvá vzpoura vyvolá paniku na burze jsou toho jasným důkazem. Z dětství nebo dávnější minulosti Tolokonnikovová příliš neprozrazuje, soustředí se hlavně na vznik uskupení Pussy Riot, všechny jejich akce a následný pobyt ve vězení.
Pravda za jakoukoliv cenu
„Vždycky jsme se rády dívaly na videa Protoiereje Smirnova na YouTube. Sluníčko naše, byl jedním z těch, kdo inspirovali skupinu Pussy Riot,“ popisuje kořeny uskupení, kterého dnes už není členkou. Při popisu plánů jednotlivých protestních akcí zůstává až rozum stát, kolik úsilí do nich musely dívky vložit.
„Čekaly jsme v neútulném a studeném fast foodu, až se na Kropotkinskou dostaví všichni účastníci a dokumentátoři vystoupení. Nic jsme nejedly ani nepily, poněvadž naším pravidlem bylo si v kavárnách nic neobjednávat, nýbrž utrácet všechny peníze, které se sešly, na přípravu akcí,“ vzpomíná na ráno před památnou punkovou modlitbou v chrámu Krista Spasitele. Až tragikomicky pak působí popis momentů na útěku, kdy se poslední den před vězením dostala do bytu movitého majitele, kde na sebe naplácala všechny krémy, voňavky a peelingy, které předtím v životě nepoužila.
Na pobyt ve vězení Tolokonnikovová zpětně vzpomíná se vzpřímenou hlavou. Sama sobě vzkazuje, že všechno, co kdy udělala, mělo smysl. „Naučíš se otvírat konzervy o asfalt a hlasitě posílat do prdele, když bys radši mlčela. V jediném okamžiku si uvědomíš, jak se dá naráz zvítězit nad celým šéfstvem. Zvládneš umění zamilovávat se v lágru, budete spolu kouřit v jarní noci a dekovat se před fízlama,“ píše hrdě.
Luxus nechci
Nevyhýbá se ani tématu slávy, o kterou jí údajně nikdy nešlo. V knize se tak bez skrupulí vysmívá PR agentům, kteří se ji a její kolegyni Mariju Aljochinovou pokoušeli ve francouzském Cannes přesvědčit ke spolupráci s luxusní oděvní společností Burberry nebo kosmetickou značkou Pantene.
Pohrdání lidmi, institucemi i myšlenkami je protkáno celou knihou. Nenávist Tolokonnikovové k Vladimiru Putinovi a mužům obecně nemizí v žádné její části. Pronásleduje ji celou její cestu i během pobytu ve vězení, kde si stěžuje na to, že spoluvězeňkyně se zamilovávají pouze do žen, které připomínají muže. Své opravdové životní heslo přiznává Tolokonnikovová, možná nevědomky, až ke konci knihy. Jedna jediná věta, která snad nejlépe vystihuje její bytí – radši si urvat ze stromu poznání dobra a zla než viset jako blahoslavenej blb Pánu Bohu na krku.
