A poté, co mu osud do cesty přinesl další zásadní momenty života, rozhodl se jeden z nejlepších českých kytaristů svůj životopis rozšířit.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jaký má nyní Michal Pavlíček vztah s Michaelem Kocábem? A jak to bylo s jeho láskou k Báře Basikové? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Proč jste se vůbec kdysi rozhodl napsat autobiografii Země vzdálené? Sehrála v tom roli vaše operace srdce?
Operace přišla náhle až během psaní. Hlavním impulzem byla krize Pražského výběru. Byl jsem z toho docela nešťastnej a cítil jsem potřebu objasnit ze své strany některé věci, které druhá strana ventilovala jinak. Ale taky za tím byla určitá snaha vystoupit z anonymní tváře skladatele. Lidi, kteří vás osobně neznají, vás vnímají hlavně přes muziku. Ale konkrétní rysy člověka a jeho pohled na věc, jeho myšlenky, to se nedá všechno z hudby vyčíst. A já jsem asi měl potřebu obnažit něco v sobě i v jiné formě než jen v té abstraktně-hudební.
Která z následujících událostí ve vašem životě byla důvodem, že jste se loni rozhodl autobiografii rozšířit o pokračování?
Tou nejzásadnější bylo jednoznačně usmíření Pražského výběru, což byl pro mě silný moment. Knížka předtím končila naším nešťastným bratrovražedným bojem, takže jsem si řekl, že ji musím dopsat, aby prostě měla ten happy end. Doufám, že už další kolize nenastane, protože to by byl už román na pokračování.
Máte před sebou ještě nějakou vizi, nový projekt, který byste rád realizoval?
Teď jsme právě dotočili živou desku s Monikou Načevou a Pavel Bořkovec Quartetem, se kterými jsme absolvovali akustické turné. Nové CD se jmenuje Na svahu. Podzim bude ve znamení Výběru, tedy nová deska a O2 aréna, což bude asi největší koncert v historii Pražského výběru. A příští rok plánuju BSP a v budoucnu i novou kytarovou desku, takovou poklidnější, žádnej rachot.
V poslední době jste i hodně zhubl.
Je to hlavně práce mé úžasné ženy, která o mě pečuje a vaří mi jenom zdravé věci. Typická mastná jídla české kuchyně už z mého života zmizela, ale nemlátím kvůli tomu doma hlavou o zeď. Zvykl jsem si na nový jídelníček a úplně mi to vyhovuje. A potom je tu malý syn, který mě nabíjí. Člověk v šedesáti sice nemůže být tak hbitý, jako když byl třicetiletý otec, ale může se o to snažit. Takže každý den chodíme na procházky, to je náš pravidelný rituál, půl druhé hodiny denně, tím se udržuju v kondici. Nechci být táta-děda, chci udělat všechno pro to, aby to stárnutí bylo o trošku pomalejší.
