Ve fotbalu fandil Bohemce, v politice pravici, miloval dovolenou u moře v Řecku, rakousko-uherské mocnářství obdivoval jako dobu přirozených morálních hodnot a lidské slušnosti. Vyznával heslo, že život je nekonečná legrace.
A hlavně maloval, aniž by kupčil. „Dělal jsem hodně věcí na zakázku, ale nikdy jsem nedal svolení ke komerčnímu použití postaviček Macha a Šebestové,“ opakoval Adolf Born, který vtiskl hrdinům z dílny spisovatele a scenáristy Miloše Macourka výtvarnou podobu.
Právě ve spolupráci s Macourkem také Born nalezl tvůrčí volnost, po níž toužil a která ještě umocnila jeho splněný sen: „Každý výtvarník touží vidět, jak se jeho figurky hýbou!“
Ve výtvarném umění od knižních ilustrací přes autorskou grafiku a kreslení filmových titulků až po známky, ale i v animovaném filmu se pohyboval s tak samozřejmou důvěrností, že zpráva o jeho smrti rozesmutnila oba světy stejnou měrou.
Václav Vorlíček vzpomínal na první setkání s Bornem ještě za studentských let i na poslední spolupráci nad filmem Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Pořadatelé zlínského festivalu, kde loni Born pořádal výstavu a převzal cenu za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti amládež, nechtěli uvěřit. Vždyť stejně jako loni jim i letos ještě stihl pomalovat filmovou klapku do dražby na podporu studentských prací.
Výtvarníka Jiřího Slívu s kolegy zastihla tíživá novina v Rakousku právě ve chvíli, kdy si o Bornovi vyprávěli. „Zrovna se totiž procházíme výstavou věnovanou Františku Josefovi,“ zmínil Slíva císaře, pro jehož éru měl Born slabost. Což neznamenalo, že by ji nezlehčoval, naopak: namaloval i obraz, kde František Josef sleduje jízdu Karla Havlíčka Borovského na lyžích.
„Do penze až po devadesátce“
Nadsázka a nostalgie provázely Borna celý život. Příbuzenské kořeny rodáka z Českých Velenic sahaly od Maďarska po Rakousko, jeho profesní průprava zase k mistrovi karikatury Antonínu Pelcovi, u něhož studoval. Brzy se prosadil jako ilustrátor, k filmu ho zlákal v roce 1963 Václav Bedřich či poté desetiminutový animovaný Hobit, kterého si zkusili s Genem Deitchem na zahraniční zakázku v roce 1966.
Adolf Born(1930-2016) Patří mezi prvotřídní světové ilustrátory. Narodil se 12. června 1930 u rakouských hranic v Českých Velenicích. Absolvoval AVU, ilustroval asi tři sta knih, podílel se na sedmdesáti animovaných filmech, měl přes sedmdesát samostatných výstav. Proslavila ho nejen volná grafika (hlavně litografie), ale i spolupráce s Milošem Macourkem (Mach a Šebestová, Žofka). Je autorem komiksů, divadelních kostýmů a dekorací i mistrem karikatury (v Montrealu dostal ocenění jako karikaturista roku). Získal francouzský Řád rytíře umění a literatury i českou medaili Za zásluhy 1. stupně. |
Ale klíčový okamžik přišel o šest let později. Tehdy trio Macourek, Born a animátor Jaroslav Doubrava uvedlo animovanou grotesku Co kdyby...?, pak přidalo další „kraťasy“ Ze života ptáků či Hugo a Bobo a v roce 1976 představilo příběh Outrženém sluchátku, jenž zahájil celou kroniku žáků 3. B a psa Jonatána. Stejný tým, opět s hlasem Petra Nárožného, pak stvořil ještě zvířecí kroniku s Žofkou – ostatně právě bajky Born rád ilustroval. Prohlašoval, že groteska vyhovuje jeho mínění o životě, kdežto třeba k lyrické poezii by prý nic nenamaloval.
Snad – ale zato svými kresbami doprovodil Tři mušketýry, Robinsona Crusoa, Pipi Dlouhou punčochu nebo detektivky se Sherlockem Holmesem. Razil heslo, že člověk má pracovat, protože co jiného by taky na světě dělal, a penze že se hodí až po devadesátce.
Kreslil o to víc, že se s filmem po Macourkově smrti prakticky rozloučil. „Byli jsme si tak blízcí, že ani nemám potřebu zvykat si na někoho jiného,“ vysvětloval. K novotám se obecně nehrnul, internet nebo mobil mu říkaly méně než jeho sbírka starých čepic.
Ale to vůbec neznamená, že by plakal po minulosti. Naopak, dokázal i na svém přibývajícím věku objevit klady. Jednak nadhled, jednak možnost volby, komu nebo čemu věnuje zbytek vyměřeného času.
12. října 2014 |
