Když vaše maminka zemřela po válce za nikdy neobjasněných okolností, vy jste udělala nevídanou věc: tajně jste ji v noci s pomocí lékaře unesla ze soudní pitevny, pohřbila v rodinném hrobu na Vyšehradě a zachránila tak před hromadným anonymním pohřebištěm. Kde se ve vás vzalo takové odhodlání?
Považovala jsem to za svoji povinnost, muselo to mít svůj pořádek.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Proč Soňa Červená nikdy nemluví o sestře? A jaký měla vztah k tatínkovi, muzikantovi a zakladateli kabaretu Červená sedma? Více v týdeníku Téma. |
Pak se roztočila kola zájmu StB i o vás?
Ano. V tu dobu už jsem byla populární jako Káča Maršálková v Divotvorném hrnci Voskovce a Wericha. Každý den stáli tajní pod mými okny a sledovali, kdy vycházím. Někdy mě přímo odvezli na služebnu k výslechu. Jindy zase jen předvolali, nechali mě tam hodiny a hodiny čekat a zase pustili. Připadala jsem si jako ovečka, kterou vedou na porážku.
To byl důvod zápisu vašeho jména ve složkách StB, na základě kterého mnohem později, už v demokratické vlasti, došlo k vašemu obvinění ze spolupráce?
Ano. Ale já vůbec nevěděla, že jsem v nějakém seznamu. Vrátila jsem se po desítkách let do svobodných Čech, a tohle na mě tady čekalo.
Byl to šok?
Hrozný. Člověk jménem Jan Rejžek, který to napsal, mě připravil o dva roky života. Zažívala jsem ponížení a bezmoc a rozhodla jsem se jít proti tomu do boje.
Soud vám dal za pravdu. Byla to ta pravá satisfakce?
Seděla jsem tehdy v kostele sv. Ignáce, kam jdu vždycky, když mě něco trápí, a čekala na zavolání mého advokáta, jak proces skončil. Když mi oznámil, že jsem od všeho očištěná, cítila jsem úžasné osvobození. Víte, pomluva je něco děsivého, ničivého.
Proč jste se v roce 1992 vracela po letech v zahraničí nastálo do Česka?
Nebyla jsem si jistá, že je to nastálo. Už jsem sice nezpívala, ale stále jsem působila u činohry v Hamburku. Jen jsem ještě chtěla vidět Vltavu. A vidíte, už jsem se od ní nehnula.
Přiměla vás k tomu práce?
Myslela jsem, že sem jdu na odpočinek, ale strhla mě zase kola kumštu. Měla jsem ohromné štěstí, když přišel americký režisér Robert Wilson, jehož angažovalo Národní divadlo na režii Janáčkova Osudu (s Wilsonem kdysi dlouho spolupracovala v divadle Thalia v Hamburku, pozn. red.). Nabídl mi účinkování a já stvořila alegorickou postavu Osudu. Tomu říkám osud: stát poprvé na jevišti Národního divadla v 77 letech.
Je vám 90. Stále hrajete?
Teď jsme právě odehráli ve Stavovském divadle hru 1914 a na Nové scéně Toufara. Přišla nová nabídka, ale nemohu o tom ještě mluvit.
Už víte, jak budete trávit čas, než se zase vrhnete na prkna, co znamenají svět?
Teď jedu na dovolenou. Jinak si rovnám svoje věci, uzavírám, vyhazuji. To je ona fáze pouštění. Chci zanechat čistou stopu.
Soňa Červená loni oslavila 90. narozeniny:
9. září 2015 |
