RECENZE: Lucie Bílá se stala Hanou a na desce zní jako mladice

Lucie Bílá vydává novou desku Hana, vsadila na ní na mladou autorskou krev a dobře udělala. Výsledkem je totiž svěží moderní popová nahrávka s drobnou příměsí písničkářství navrch.

Lucie Bílá na křtu desky Hana | foto: Martin Kubica, Supraphon

Lucie Bílá začátkem dubna oslavila padesátiny a její jubileum se neslo ve velkém stylu. Na Cenách Anděl se stala zpěvačkou čtvrtstoletí, ale sošku si osobně nepřevzala, protože ten samý víkend měla v Bratislavě tři velkolepé koncerty nazvané Fifty fifty.

Hana

85 %

Autor: Lucie Bílá

Vydavatel: Supraphon

CD, 349 korun

Vedle halových vystoupení na košaté scéně světového formátu také vydává dvě desky – jednak ve vydavatelství Warner Music výběr nazvaný Velké hity pro slavnostní chvíle a potom také supraphonskou novinku pojmenovanou Hana.

Lucie Bílá nebyla co do hudebních žánrů nikdy moc vybíravá. V širokém záběru od působení v metalovém Arakainu po účinkování v řadě muzikálů to ostatně ani jinak nešlo. O jejích pěveckých kvalitách také nelze pochybovat. Přesto se v recenzích na několik předcházejících alb podezřele často skloňovalo slovo – důstojné. Také jak jinak ocenit sice profesionálně udělané, ale přesto „jen“ vánoční písně na albu Bílé Vánoce nebo coververze, jež se objevovaly na desce Bang! Bang!

Novinka nazvaná Hana je v podstatě autorským počinem několika mladých tvůrců. A sázka na novou krev se skutečně vyplatila. Deska vznikala na Slovensku a pod hudbou jsou podepsaní především producent alba Martin „Maxo“ Šrámek a zpěvačka Katarína Knechtová. Šrámek nahrávky oblékl do moderního popového hávu a skladby Hráze a Poprvé doplnil také silným anglickým vokálem. Anglicky navíc rapuje i Celeste Buckingham v bonusové písni Primadonna.

Obal desky Hana

Především položky, pod nimiž je podepsaná Knechtová, potom dodávají celku jakousi lehkost i závažnost písničkářů. Bezezbytku to platí o titulní skladbě – „znáš ze mě jen půl, jen jedno mý jméno, půlku duše mé,“ zpívá Bílá v písni Hana podkreslené brnkanou akustickou kytarou Knechtové.

To vyznění podtrhují i texty, o než se většinou postarali Petr Harazin a Štěpán Petrů z kapely Nebe. Havířovský objev Richarda Krajča bývá více či méně ironicky považován za „malé Kryštofy“. Je pravda, že Harazinův pěvecký projev k tomuto srovnání svádí. Hlasem Lucie Bílé však dostávají texty mladého dua nový rozměr.

Totéž ostatně platí i o muzice. Bílé hlas je dobře poznatelný od prvního taktu a přitom hudba sama je dost vzdálená všemu, co zpěvačka za poslední roky vydala. To srovnání samozřejmě kulhá na všechny nohy, ale nelze nevzpomenout na poslední desku Joe Cockera – jedinečný chraplák v kombinaci s moderní hudbou taky vytvořil jiskřivou kombinaci, jež nenudila.

Lucie Bílá se rozhodla být protentokrát Hanou, tedy Hanou Zaňákovou. A dobře udělala, protože stejnojmenná deska se právem zařadí k letošní špičce.