RECENZE: Nikdy nejsme sami. Naštěstí vždy máme Karla Rodena

Pohraniční ves tvoří půdorys osudů, kde se potkávají hypochondr, jeho žena, bachař či prostitutka. Ve filmu Petra Václava Nikdy nejsme sami s Karlem Rodenem a Lenkou Vlasákovou v hlavních rolích.

Karel Roden je vždycky jistota. Tentokrát jistota netypická, protože jeho pojetí sebelítostivého zoufalce zabývajícího se výhradně vlastním zdravím balancuje na ostré hraně soucitu a smíchu. Rodenův ubožák vede stejně umanutou obžalobu okolního světa jako jeho nový soused, k jehož chlapácké ráznosti obdivně vzhlíží, bachař a hlasatel hospodské politiky „anti-multi-kulti“ v podání neméně výstižného Miroslava Hanuše.

Nikdy nejsme sami

55 %

Režie: Petr Václav

Hrají: Karel Roden, Lenka Vlasáková, Miroslav Hanuš, Zdeněk Godla, Klaudia Dudová

Kinobox: 59 %

IMDb: 5.6

Právě jejich figurky mohly být vítaným, neboť mrazivě bizarním kořením vůkolní reality. Příběh jim to však naplno nedopřeje, neboť podivíny, jemně řečeno, jsou tu všichni.

Režisér Petr Václav zopakoval své vidění světa, kterým z pozice intelektuála odchovaného Paříží pranýřuje malost českého člověka. Z reality si vybírá pouze a právě výsek, který se mu hodí, špínu, bláto, zmar, šeď, zjizvené domy i vztahy, galerku ztroskotaných existencí s více či méně zvrácenými sklony, kde normální bytost ani s lupou nenajdeš – včetně dětí. Tolik utrápených lidí na kilometr čtvereční se blíží postapokalyptické sci-fi. Jejich vzájemné propojení přitom scénář buduje čistě od stolu: Lenka Vlasáková coby Rodenova uštvaná manželka miluje romského pasáka (což zaskočí i jeho!), jenže ten zase miluje romskou prostitutku a ta pro změnu miluje otce své dcerky, toho času trestance ve vězení, kde pracuje Hanušův bachař.

Nepochopitelné vzplanutí

Dále přijdou na řadu mrtvá zvířátka, tanečnice od tyče, lehké děvy u silnice brázděné kamiony či pistole a pušky, které podle očekávání zařídí dosti kostrbaté krvavé finále. Režisér prohlásil, že chtěl natočit „maniodepresivní film“, proto prý také střídání krajních nálad navozuje střídáním černobílého a barevného formátu. Dejme tomu, že takový měl úmysl, nicméně divák, s výjimkou nepochopitelného vzplanutí postavy Vlasákové, u hrdinů žádný posun k euforii neobjeví. Živočichopis filmu Nikdy nejsme sami se pohybuje v jediném mraveništi bezútěšné vyprázdněné rezignace.

Což hrozí jednak vypravěčskou monotónností, jednak odcizeností, která prakticky vylučuje, že by si divák k některé postavě vytvořil důvěrnější vztah. Leda k postiženému dítěti, ovšem tam zase hrozí citový útok na první signální. A příjemný pocit, že aktivistická hesla tentokrát z plátna vyloženě netrčí, smažou poslední minuty snímku.

Hlavně však si člověk láme hlavu, co vlastně hodlá film sdělit – co nového, jiného, překvapivého, třebas i kontroverzního? Že nás formují okolní prostředí a lidská vzájemnost, je pouze všeobecná teze, kterou mohou papouškovat festivalové poroty; sama k zážitku nestačí.

V postavě mladé romské matky se Václav vrací nejen k tématu své Cesty ven a k její herecky neškolené představitelce Klaudii Dudové, nýbrž i do začarovaného zámku módní vlny soustředěné na sociálně kritické kazatelství. Ovšem Cesta ven těžila ze své téměř dokumentaristické věrnosti, kdežto přestylizovaný snímek Nikdy nejsme sami připomíná umělé bludiště, jímž se laboratorní myšky posouvají odnikud nikam.