S Högerem jsme se rozvedli, ale nikdy nerozešli, vypráví Procházková

Zdenka Procházková oslaví 4. dubna devadesátiny. Při natáčení v roce 1947 se sblížila s Karlem Högerem, s nímž strávila sedmnáct let. Jako herečka byla díky dlouholetému angažmá v zahraničí, zejména ve vídeňském Burgtheatru, nakonec známější v Německu a Rakousku, kde se i podruhé vdala.

Nedávno běžel o vašem životě v televizi dokument z cyklu 13. komnata, kde říkáte, že jste ke svému prvnímu manželovi Karlu Högerovi, jenž byl o sedmnáct roků starší, vzhlížela a teprve později jste se „názorově osamostatnila“.
Já mám tisíce třináctých komnat, ale oni mě tlačili do něčeho, co jsem zase úplně jako třináctou komnatu nevnímala. Rozhodně ne. Byla jsem mladá a zvídavá. Od Karla jsem se učila. Co jsem byla já proti němu? On byl národní umělec, já studentka. Učil mě na konzervatoři. Ale upřímně, mně těch sedmnáct let mezi mnou a Karlem vůbec nepřipadalo jako problém.

Používala jste vůbec někdy příjmení Högerová?
Samozřejmě. Bylo to moje oficiální jméno. Na všechny úřední listiny jsem se tak musela podepisovat. Ale jinak jsem asi udělala hloupost, když jsem si v uměleckém světě nechávala rodné příjmení. Protože stejně se mě každý dodnes stále ptá na Högera.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Proč Zdenka Procházková opustila skvěle rozjetou kariéru v zahraničí? Proč byl pro ni návrat do Československa hodně tvrdý? A jak vzpomíná na Lídu Baarovou? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma.

Lidé se však na vás vždy dívali jako na manželku „toho Högera“. Nebylo to pro vás jako herečku svazující?
Tak to víte, že jsem to vnímala. Teprve když jsme s Karlem jeli poprvé do Vídně s vystoupením Drahého lháře (inscenace z dopisů G. B. Shawa a anglické herečky Patricie Campbellové, pro kterou dramatik napsal Lizu Doolittlovou v Pygmalionu, pozn. red.), tak jsem najednou mohla z jeho stínu vystoupit. Tam totiž neznali ani jeho, ani mě. Karel měl tu svoji krásnou moravskou češtinu, ale jak byl nadaný na rychlé učení rolí, tak mu tolik nešly cizí jazyky. Já uměla dobře německy, a tak se najednou všechno točilo kolem mě. Měla jsem báječné kritiky a najednou jsem byla rovnocenná.

Vy jste do Vídně jeli s Karlem Högerem ještě jako partneři, krátce nato jste se však rozešli. Proč?
Já vždycky říkám, že jsme se sice rozvedli, ale nerozešli jsme se nikdy. Zůstali jsme ohromně dobrými kamarády po celý život. Dělali jsme spolu ještě drahně let zájezdová představení a naposledy jsme spolu hráli jenom několik dní před jeho smrtí v roce 1977.