Skotský rodák Peter Mullan hrál v raných filmech Dannyho Boylea: postavu Andyho v Mělkém hrobě a hlavně drogového dealera Swanneyho v Trainspottingu, jehož pokračování se začne točit v květnu. „Já už v tom ale nebudu, moje postava je mrtvá. To je jediné, co mohu říct najisto,“ upozornil Mullan hned na začátku tiskové konference. „S Dannym Boylem jsem se dlouho neviděl, jen jsem slyšel, že se na scénáři pracuje. Film asi vznikne, ale beze mě,“ ujistil.
Pro Mullana je role v Trainspottingu dodnes jeho nejslavnější, i když on sám se tomu trochu diví. „Měl jsem tam jen jeden velký dialog s Ewanem McGregorem. Po natáčení jsem se s tvůrci setkal a oni se na mě tak divně dívali. Film bude skvělý, ale vystřihli jsme spoustu scén, každému něco, řekli mi,“ vzpomíná Mullan. Z finální verze Trainspottingu zmizel právě ten jeden jediný dialog. „Všichni si mne pamatují z filmu, kde hraji lehčí komparz. Mám tam jen štěk,“ směje se.
Ocenění však přišlo pár let poté. Za hlavní roli ve snímku režiséra Kena Loache Jmenuji se Joe získal Mullan v roce 1998 cenu pro nejlepšího herce v Cannes. „Nemám žádného oblíbeného režiséra, každý přinese něco jiného. Ale kdybych měl jmenovat jednoho, byl by to právě Ken Loach. Když jsem v Cannes přebíral cenu, přišel za mnou Martin Scorsese a ptal se mne, jak to ten Loach dělá - to mluví samo za sebe,“ upozornil Mullan. Loachovy filmy podle něj především nepostrádají humor.
Bezdomovectví i okouzlení Psychem
Herec známý z filmů Potomci lidí, Herkules, Válečný kůň či z minisérie Olive Kitteridgeová se věnuje rovněž režii. „Odjakživa jsem chtěl být režisérem, hercem ani ne, to mě nezajímalo,“ řekl Mullan, který vzpomněl na těžké dětství s despotickým otcem alkoholikem i rok života, který jako bezdomovec strávil v gangu. „Rok jsem jen tak proplouval, neměl jsem žádné sny. Typické mládí. Filmy mi ale učarovaly dávno. Viděl jsem HitchcockovoPsycho ve věku, kdy jsem ho vidět rozhodně neměl. Vyděsilo mě to k smrti, ale věděl jsem, že chci také točit filmy,“ vysvětlil.
Po celovečerním debutu Sirotci vyhrál Zlatého lva v Benátkách s dílem Padlé ženy. „Film naštval papeže i Vatikán, za což jsem byl rád a bylo mi ctí. Snímek měl ohlas a má ho dodnes,“ vzpomněl Mullan. Padlé ženy natočil v reakci na dokumentární film pojednávající o irských ženách, které v šedesátých letech musely kvůli nemanželským dětem či nemanželskému sexu do kláštera. Tam je ovšem místo „nápravy“ čekalo utrpení a šikana.
„Po mém filmu vznikl další dokument a rozpoutal takovou kampaň, že se tyto ženy loni dočkaly veřejné omluvy,“ upozornil režisér. „Pozval si je osobně irský premiér. V životě jsem neviděl politika mluvit tak čestně a s takovým citem. Připadá mi úžasné, že něco takového film dokáže. Dva dokumenty a jeden hraný dokázaly, že se ty ženy domohly omluvy,“ dodal Mullan.
Na Febiofestu, kde převzal Kristiána za přínos světové kinematografii, uvedl Mullan filmy Hector a Píseň západu slunce.
