Pod taktovkou šéfdirigenta Pietariho Inkinena zahraje Čajkovského Koncert pro housle D dur. „Pietari je můj bývalý spolužák, nedávno jsme se potkali v Japonsku a on mi nabídl koncert v Praze. Samozřejmě jsem přijal. Angažmá v orchestru sice vyžaduje spoustu energie, ale přesto mám relativní volnost i na sólové projekty,“ vysvětluje Kashimoto.
Šestatřicetiletý houslista se narodil v Londýně, kde tehdy pracoval jeho otec. Střídavě žil a studoval v Japonsku, Evropě i Spojených státech, mimo jiné na renomované newyorské Julliard School. K Berlínským filharmonikům nastoupil roku 2009, po vítězství v konkurzu. „Přihlásil jsem se, i když jsem v té době vyvíjel sólovou dráhu. Chtěl jsem se ale dostat k repertoáru, který si sólisté vlastně nezahrají, jako jsou Mahlerovy nebo Brucknerovy symfonie. Pamatuji se, že konkurz probíhal nadvakrát. Poprvé nevybrali nikoho, podruhé jsem na zkoušku týden vykonával práci koncertního mistra. Měl jsem štěstí, že zrovna v tu dobu dirigoval koncerty Seiži Ozawa, kterého jsem už dlouho znal. Nakonec jsem byl přijat,“ vzpomíná.
Berlínští filharmonikové mají na pozici prvního koncertního mistra tři houslisty, kteří se střídají. Kashimotovým předchůdcem byl shodou okolností také Japonec, Toru Yasunaga. „On byl vůbec prvním Japoncem u Berlínských filharmoniků, já jsem tedy druhý,“ upřesňuje Kashimoto. Slavný orchestr je v současnosti složen z desítek národností a odráží tak pestré prostředí německé metropole.
Ještě něčím je však toto těleso výjimečné: traduje se, že každý jeho člen je vlastně sólistická hvězda a tedy i patřičně vyhraněná, ne-li svéhlavá osobnost. „Úroveň všech hráčů je extrémně vysoká, takže koncertní mistr tu má úplně jiné postavení než u jiných orchestrů. Není od toho, aby vysvětloval, jak hrát. Musí přimět všechny hráče, aby se ubírali stejným směrem,“ potvrzuje Kashimoto. Nezastírá, že někdy to je obtížné. „Už jsem se setkal s názory hlavně starších kolegů, proč některé věci měnit, když dosud dobře fungovaly. Jde tedy o to přesvědčit je, že to má smysl,“ zdůrazňuje.
V Evropě mu chybí baseball
Koncertní mistr je také blízkým spolupracovníkem šéfdirigenta, jímž je v současnosti Sir Simon Rattle. „Je to příjemný a otevřený maestro,“ pochvaluje si Kashimoto. „Navíc má báječnou českou manželku,“ dodává v narážce na Magdalenu Koženou. Roku 2019 by měl Rattlea vystřídat Rus Kirill Petrenko, úplně jiná, spíše uzavřená povaha. „Hrál jsem pod ním dosud pouze jednou a byla to úžasná zkušenost. V čele našeho orchestru se už koneckonců vystřídaly různé temperamenty. Herbert von Karajan byl velmi otevřený, kdežto Claudio Abbado byl introvert. A po něm přišel Simon Rattle, což byla také překvapivá změna,“ poznamenává Kashimoto.
Berlínští filharmonikové jsou možná nejslavnější, ale přirozeně soupeří i s dalšími špičkovými orchestry, především s Vídeňskými filharmoniky. „Mají svoji mnohaletou tradici, pokud jde o způsob hraní. Připomínají krásný naleštěný rolls-royce, kdežto my jsme takové dynamické ferrari,“ směje se Kashimoto. „To je samozřejmě žert, moc rád vídeňské kolegy poslouchám,“ dodává rychle.
V Berlíně se jakožto mladý Japonec cítí dobře. Tedy až na jednu maličkost. „Je to pulsující město plné energie. Jen škoda, že tu, stejně jako jinde v Evropě, nezdomácněl baseball. To je můj oblíbený sport. V Německu je populární fotbal, takže občas chodím na zápasy, koneckonců mám ho také rád,“ uzavírá Kashimoto.
