Thomas Mann: Čarovná hora
Der Zauberberg jistě přispěl k tomu, že Thomasi Mannovi byla v roce 1929 udělena Nobelova cena za literaturu. Román se v češtině vžil pod názvem Kouzelný vrch. Tak jej nazvali autoři prvního překladu z roku 1930 Jitka Fučíková, Pavel Levit a Jan Zahradníček. V této verzi pak vyšel ještě několikrát. Nynější překladatel rozměrného díla Vratislav Jiljí Slezák, nositel Státní ceny za překlad, jej nově nazval Čarovná hora.
Kouzelný vrch, respektive Čarovnou horu, jste překládal na objednávku nakladatele, nebo to byla vaše vlastní iniciativa?
Je to asi tak napůl. Na výzvu Mladé fronty jsem před pěti lety přeložil Mannovu novelu Smrt v Benátkách. V nakladatelství pak chtěl redaktor Tomáš Dimter vydat ještě nějaké „větší“ autorovo dílo a mohl jsem si je sám vybrat. Rozhodl jsem se pro Der Zauberberg: nejen s ohledem na jeho význam a stupeň oblíbenosti, ale i proto, že předchozí překlad, vyšlý před šedesáti lety, už dnešnímu jazykovému úzu mnohde neodpovídá, třebaže má výtečná místa.
Dá se taková práce nazvat „splněným překladatelským snem“?
Nejsem překladatelský snílek a moje práce vznikly v naprosté většině na objednávku nakladatelství. Ale překládat Thomase Manna je v každém případě pocta. Ovšem i velká dřina, vždyť i Němci mají leckdy potíže originálnímu textu plně porozumět.
Překladatel Vratislav Jiljí Slezák
Kolik času vám tato rozměrná práce zabrala?
Vlastní překládání asi patnáct měsíců čistého času. Nějakou dobu i různá pátrání po zdrojích nápomocných k pochopení různých pasáží. Námaha to byla značná, ale zároveň velká radost.
Přistupoval jste k práci s větší zodpovědností než obvykle?
Zodpovědně se musí přistupovat i k textům řekněme průměrným, nijak proslulým, ba banálním, pak se i z nich dá pořídit čtivý výsledek. Ale u Zauberbergu mě stále doprovázelo víceré mrazení: jednak že jsem si na překlad vůbec troufl, pak abych tu zátěž vůbec vydržel a jakžtakž stihl termín a nakonec absolutní nezbytí, že překlad se musí podařit – s takovým autorem a takovým dílem se jinak zacházet nedá.
V čem je u této knihy největší překladatelské úskalí? A má Thomas Mann pro překladatele nějaká specifika?
Bylo jich nepřeberně. Překlad musel být především srozumitelný, neboť kromě „příběhových“ pasáží je v knize spousta složitých a rozsáhlých úvah a diskusí. Zejména o fenoménu času, o různých sférách lidského vědění – anatomii, biologii, botanice, politice, filozofii, teologii, hudbě, literatuře, vzdělanosti vůbec. Obávám se, že je někteří čtenáři budou „přeskakovat“. Mannova dikce je většinou složitá, plná přesně pojmenovávaných detailů, a převést jeho nekonečná souvětí do češtiny tak, aby byla jasná a zněla přirozeně, není zrovna snadné. Zatím mi od autora nepřišla žádná výtka, doufám tedy, že je spokojený.
Plicní sanatorium v Davosu, v němž se příběh Mannova románu odehrává
Oproti klasickému překladu jste změnil název. To je věc u díla takového významu nevídaná. Jaký to mělo důvod?
Změna názvu už mě napadala dřív, ještě než jsem zakázku obdržel, protože původní titul Kouzelný vrch vyvolává jiné asociace. Kolem Davosu ve švýcarském Engadinu, kde se vše podstatné odehrává, nejsou vrchy, ale hory a velehory. A atribut „kouzelný“ může svádět k představě líbeznosti a pohody. Ale panoptikum těžce chorých pacientů v nóbl tuberkulózním sanatoriu před první světovou válkou takové opravdu není. Navíc, a to je to důležité, se tam opravdu provozují všelijaké čáry: medicinální, spiritistické, herní, milostné. Ve skvostné podkapitole Valpuržina noc se na čarování přímo upozorňuje citacemi z Goethova Fausta. Měl jsem pro nový název víc návrhů, například i Čarodějná hora nebo Hora kouzel, ale nakladatelství se rozhodlo pro titul Čarovná hora. Nový překlad, nový název; ve světě literatury jsou drobné i větší „schválnosti“ běžný jev.
