Kdy došlo k bodu zlomu, že jste se rozhodla udělat desku?
Hudbě se věnuji odmalička – v soukromí. Zároveň jsem si ještě soukroměji a niterněji přála dělat ji i veřejně. Ale taky jsem měla příliš dlouho příliš velký strach, že to nebude dost dobré, a bála jsem se například toho, že udělám ostudu svému tatínkovi – producentovi, kterého si ve francouzském hudebním světě lidé velmi váží a který laťku nastavil opravdu vysoko. Můj ostych částečně zlomilo až před osmi lety setkání s přítelem Jordanem, který zrovna začínal studovat na DAMU a měl svoji kapelu. A nakonec jsem před necelými dvěma roky poznala producenta Jirku Buriana. Moje písně sofistikovaně povýšil do zvuku, z něhož jsem byla nadšená.
Obálka desky What I’ve Done
Sama říkáte, že vás těší, že můžete dělat hudbu bez kompromisů. Je to osvobozující nemuset cílit na rádiový vkus?
Já nevím, jestli věřím na rádiový vkus českého posluchače, ale myslím, že na něj věří rádia. Takže recyklují to, co už mělo úspěch. Sice pustí Rihannu, Adele nebo Sama Smithe, ale kdyby jim stejný produkt dodal začínající český muzikant, tak to nepustí nikdy, přestože to bude stejně dobré. Drtivá většina lidí v rozhodujících pozicích totiž bohužel není ochotna jít do rizika, což samozřejmě pochopili muzikanti, kteří se hudbou chtějí živit. Jsou tlačení do toho, aby splňovali předem daná kritéria, a já už bohužel většině z nich nevěřím, že se jim líbí, co dělají. Jednoduše mrhají talentem proto, aby nepřišli o příjmy z OSA, z VIP večírků, z reklamy... A mezi sebou si pak vypráví legendy o tom, jak doma skládají to pravé umění do šuplíku. Já bych se za sebe styděla, kdybych tomuhle vycházela vstříc.
Myslím, že muzikanti často se svou debutovou deskou nejsou úplně spokojení, protože prostě nedokážou naplnit vlastní představu. Ale mám pocit, že vy to máte jinak, nebo ne?
Já jsem dlouho přemýšlela o tom, jaká by ta moje hudba měla být. A v Jordanovi a Jirkovi jsem potkala lidi, kteří uvedli v život to, co jsem si jen představovala. Kdybych neměla tátu producenta, asi bych postrádala určité vnitřní bariéry, které způsobily například to, že jsem v patnácti nešla do první řady SuperStar. Nemůžu vyloučit, že bych to tehdy ve své sladké nevědomosti udělala. Pravděpodobně bych ovšem neměla osobnostní sílu, vyzrálost ani řekněme intelektuálně-vkusovou základnu Anety Langerové, a je dost možné, že by se mě chopili špatní lidé a moje hudba by pak byla tím vykalkulovaným produktem, o kterém jsem mluvila. Otázkou samozřejmě je, jestli by mi to došlo, možná bych byla šťastná. V každém případě platí, že mi díky – nebo kvůli – těm vnitřním brzdám trvalo dlouho, než jsem se rozhodla vydat desku a koncertovat, ale aspoň se teď nemůžu na nic vymlouvat.
Když jste desku na podzim ohlásila, neměla jste s tímhle materiálem za sebou nic než pár vystoupení, byť coby předskokan hvězd, jako je Goran Bregovič nebo Zaz. Není to handicap?
Hodně jsem hrála se svou bývalou, spíš studentskou kapelou. Ale máte pravdu, že tahle deska nevznikla úplně standardní cestou. Teď to doženeme. Na koncerty pro dvanáct lidí v zaplivaných klubech, kde budeme hrát za pivo, zamíříme teď a já se na to moc těším.
Zachytil jsem, že máte ambice, aby měla deska úspěch v zahraničí. Je to tak?
No, to je taková naděje. Tím, jak zní, se asi víc podobá britskému než českému popu. Pro tuzemská komerční rádia zjevně bude příliš progresivní. Člověka tedy logicky napadá, že by to možná mohlo mít větší dopad v jiné zemi, ale na druhou stranu jsem soudná a nemyslím si, že by na mě byl v Británii někdo zvědavý. Podobných zpěváků a zpěvaček tam jsou stovky, a navíc mají angličtinu rodilých mluvčích. Zajímá mě, co by na mou tvorbu řekli, a pokusím se ji tam nějak vyvézt. Pro radost. Neočekávám, že bych si díky hudbě mohla začít stavět baráky.
Je vůbec ještě někdo, kdo si z hudebních výdělků postaví dům?
Já jich pár znám. Vydělávají tím, že na koncertech prodávají hrníčky a trička. Ale spíš se pohybuju mezi čtyřicetiletými muzikanty, kteří jsou tátové od rodin než mezi popovými hvězdami, které otevírají nové vlasové salony. Mám pocit, že životní styl celebrit jsem si zažila už dostatečně nebo ho zažívám skrze své jiné aktivity. V hudbě bych si ráda zachovala co největší autentičnost a smysl pro punk.
Vaše deska je autorská s jednou výjimkou, a to je písnička Wall Of Kampa, kterou napsal a nahrál váš otec v roce 1981, a mám pocit, že ji vlastně nikdo nezná. Proč jste si vybrala zrovna ji?
V téhle zemi ne, ale ve Francii a Anglii docela „hitparádovala“. Tatínek toho napsal mnoho a podle mě je tohle jeho nejlepší píseň. Provázela mě celé dětství a dospívání a je to pocta Johnu Lennonovi, kterého zbožňuju stejně jako třeba Woodyho Allena. Díky tatínkovi jsem začala dělat hudbu. Je tím nejlepším tatínkem na světě, a kdybych jednou byla takovýmhle rodičem, tak vlastně žádný jiný úspěch v životě nepotřebuju. Mimochodem, bylo v jeho moci mi nějakým špatně zvoleným slovem rozmluvit nejenom tu písničku, ale celou desku. A on mi na to řekl věc, která mě šokovala – že Wall Of Kampa v mojí aranži zní tak, jak on původně chtěl, aby zněla. To je kompliment, který už nikdy nic nepřebije.
