RECENZE: Není to špatná deska, jen to nejsou Electric Light Orchestra

Skladatel a hudebník Jeff Lynne vydává po čtrnácti letech pod hlavičkou kapely Electric Light Orchestra novou desku Alone in the Universe. Není to špatná nahrávka, ale s nejslavnější érou kapely ze sedmdesátých a osmdesátých let mají nové písničky jen pramálo společného.

Jeff Lynne | foto: Sony Music

Pro fanoušky Electric Light Orchestra, legendární britské kapely, která v sedmdesátých a osmdesátých letech originálním způsobem propojila rockový zvuk se smyčci, bylo ohlášení nové desky jistě dobrou zprávou. Album Alone in the Universe se objevilo čtrnáct let od uvedení nahrávky Zoom, jež sama vyšla po patnácti letech od vzniku poslední „skutečné“ desky ELO Balance of Power v roce 1986.

Alone in the Universe

65 %

Autor: Jeff Lynne’s ELO

CD, 399 korun

Zoom v roce 2001 velkou díru do světa neudělal. Jeff Lynne, vůdčí osobnost skupiny, následně pro nezájem návštěvníků zrušil plánované turné a uložil Electric Light Orchestra k ledu. Mezitím se věnoval produkování nahrávek jiných hudebníků a dal světu také svou druhou sólovou desku Long Wave. Problém byl i v tom, že Zoom byl striktně vzato rovněž Lynneho sólovým počinem.

S původními členy kapely má totiž po rozkolu v osmdesátých letech všelijaké vztahy (aktuální deska vychází pod hlavičkou „Jeff Lynne’s ELO“), a tak se na albu z původní party objevil pouze klávesista Richard Tandy jako host. Na Alone in the Universe se už Lynne bez kolegů obešel úplně, pokud tedy pomineme perkuse nahrané jeho zvukařem a doprovodné vokály, jež nazpívala hudebníkova dcera.

Jeff Lynne sice ovládá řadu nástrojů a je schopný nahrát si celou desku sám, přiznává však, že nejlépe mu to jde na kytaru. Proto například bicí hned v úvodní písni a prvním singlu z desky When I Was a Boy jsou někdy až strojově nudné.

Obálka desky Alone in the Universe

Jestli se některá z deseti skladeb blíží tomu, co by se dalo čekat od zvuku Electric Light Orchestra, pak jde o Dirty to the Bone a možná ještě následující When the Night Comes, která však navazuje spíš na Zoom než klasické nahrávky z nejslavnějšího období kapely.

Typickým zvukem ELO bylo chytlavé prolínání elektrických kytar a zvuku violoncell. V neposlední řadě pak k soundu birminghamské kapely patřila jiskřivost a lehkost, kterou aktuální nahrávka postrádá. Zoom, na němž si se slide kytarou zahostoval i George Harrison, zněl jako kolekce písní z jeho či McCartneyho sólových alb a Alone in the Universe jde podobným směrem. Nejsou to špatné písničky, formálně se jim jako nahrávkám dá těžko něco vytknout, ale to nejlepší ze sebe už Lynne prostě vydal.

Mimo současné trendy

Samozřejmě by nebylo správné skladateli upírat právo na vývoj. Nikdo nechce, aby se Jeff Lynne zasekl v polovině osmdesátých let, kdy se svými ELO přivedl na svět poslední velké a dnes už vpravdě legendární hity jako Calling America nebo Secret Messages. Na druhou stranu nahrávka Alone in the Universe rozhodně nenásleduje současné trendy. Takže se Lynne zadrhl někde na půli cesty a vydání alba pod hlavičkou ELO mu spíše škodí.

Paradoxně jsou mnohem zábavnější obě jeho sólové desky Armchair Theatre z roku 1990 a Long Wave z roku 2012. Na nich totiž nepředstírá, že na vlastní pěst obnovuje zašlou slávu legendární kapely, ale servíruje „jen“ podařené písničky. Příznivce retro soundu potom daleko víc potěší aktuální deska Bryana Adamse, kterou Jeff Lynne produkoval a pomohl na ni dostat písně, jež znějí přesně tak, jak by staromilec od muziky očekával.