Vy jste jako fotograf začínal kolem konce studené války, a to vám bylo přes dvacet...
Když padla Berlínská zeď, bylo mi čtyřiadvacet let.
To musela být pro fotoreportéry docela zajímavá doba, že?
Rozhodně. Svět i moje kariéra se několikrát skutečně dramaticky změnily. Poprvé v roce 1989, kdy padla železná opona, což dalo vyniknout nacionalismu třeba v Jugoslávii. Podruhé to bylo 11. září 2001 a potřetí, když přišlo arabské jaro.
Mimochodem, oblíbená otázka nejen mezi novináři – kde jste byl a co jste dělal 11. září?
Byl jsem v Paříži. Dva dny předtím jsme na fotografickém festivalu ve francouzském Perpignanu založili naši agenturu VII Photo Agency. Byl jsem na cestě domů, ale dostat se do New Yorku mi trvalo tři dny. Musel jsem z Evropy letět nejdřív jinam do Států.
Z výstavy Testimony amerického fotografa Rona Haviva
Jak se svět pro vás jako fotografa změnil po 11. září?
Celé to odvětví se proměnilo. A myslím, že velký dopad na to měl vstup do digitální éry. Podpora od redakcí, jakou jsem měl v začátcích, už není taková. Na druhou stranu fotografové mohou dnes přímo oslovovat své publikum díky Instagramu, Facebooku nebo Twitteru. To tu dřív nebylo. Takže je to souhrn pozitiv i negativ.
Máte rád sociální sítě?
Ano, je skvělé komunikovat s lidmi takhle napřímo. Já a naše agentura můžeme na sociálních sítích oslovit přes milion lidí, to je víc než u mnoha časopisů.
Na druhou stranu teď může být díky foťáku v telefonu a Instagramu fotoreportérem skoro každý. Jak se srovnáváte s tím?
To má dvě roviny. Fotit sice může každý a je fajn, že to dnes technika umožňuje. Ale být autorem, vizuálním žurnalistou, vypravěčem příběhů? Jen to, že máte telefon s dobrým fotoaparátem, neznamená, že tohle všechno dokážete. A vy byste měl být schopen se na ty práce podívat a poznat, že to nafotil profesionál a že se díváte na otisk něčeho, co je pravda. To je rozdíl, díky kterému fotožurnalismus jako profese neskončí.
Mluvil jste o příbězích. Musí být fotograf vypravěč? Musí fotka nést nějaký dobrý příběh?
Dobrý obrázek musí nějaký příběh odvyprávět. Může a nemusí to být něco hlubokého. Ale musí to být víc než jen hezká fotka.
Vaše snímky z války v Jugoslávii posloužily jako důkazy pro stíhání válečných zločinců. Čelil jste za to nějakým výhrůžkám?
Ano, bylo mi vyhrožováno, dostal jsem se na seznam smrti. Moje výstava v Srbsku byla poničená.
Jaký jste z toho měl pocit?
No, dobrý ne. Bylo to složité. Nikdy bych nepomyslel, že se to stane, ale musel jsem to nějak přijmout. Ostatně to, že se novinářské snímky využijí v soudním procesu, je relativně nová myšlenka. Ale nemám s tím problém. Fotil jsem ty věci, aby je svět viděl. A pokud budou následně použité korektně, tak je to myslím přesně to, o čem by novinařina měla být.
Během víkendu budete hodnotit snímky ze soutěže Czech Press Photo. Jak se na to těšíte?
Velmi! Česko je země s úžasnou fotografickou tradicí, z té top úrovně můžu jmenovat třeba Františka Koudelku a Antonína Kratochvíla. Moc se těším, že budu v porotě s Antonínem, a uvidíme skvělé práce.
