Proslulému ruskému barytonistovi Dmitriji Chvorostovskému byl totiž nedávno diagnostikován mozkový nádor. Podstupuje terapii, přesto se rozhodl vystoupit v Metropolitní opeře ve třech představeních Trubadúra jako hrabě Luna. Už při prvním vstupu na jeviště ho přivítal mohutný a dlouhý aplaus. Pěvec se zlehka uklonil a začal zpívat - stejně dobře jako vždy. Ať už prožívá cokoli, před kamerou i ve zpěvu působil uvolněně. Jeho výkon ocenili i členové orchestru, kteří mu při závěrečné děkovačce házeli nahoru na jeviště růže.
Trubadúra už Metropolitní opera jednou odvysílala před čtyřmi lety, teď ho nasadila znovu s částečně pozměněným obsazením. Ani na této scéně však není přirozeně všechno dokonalé. Inscenace Trubadúra nepatří k vrcholným divadelním počinům, třebaže režie Davida McVicara, balancující někde na pomezí devatenáctého století a abstraktní nadčasovosti, rozhodně ruší méně než třeba Trubadúr na Salcburském festivalu, umístěný do obrazové galerie.
V té se procházela i Anna Nětrebko, která nyní aspoň mohla vyměnit kostýmek průvodkyně za „normální“ róbu. Leonoru zpívala svým opulentním hlasem a ukázněným způsobem, ačkoli ke konci se zdálo, že ne všechny tóny jsou náležitě čisté. V přestávkovém programu představila i svého sedmiletého syna Tiaga.
Může být spokojen
Při poslechu a sledování Manrica, kterého zpíval jihokorejský tenorista Yonghoon Lee, člověk jen vzpomínal na mnohem ohnivějšího a tvořivějšího Marcela Álvareze z minulé projekce. Lee je takříkajíc mimo roli, a i když má jistě silný hlas, aspoň v přenosu to znělo jako když zpívá skrze kovovou rouru, stylem „start – cíl“, z plna hrdla a z plných plic, bez jemností.
Roli Azuceny opět zpívala Dolora Zajicková, která v přestávkovém rozhovoru s moderátorkou Susan Grahamovou žertovala mimo jiné o své snaze pochopit děj této opery, v níž v MET debutovala už roku 1988. Menší roli Ferrando si zopakoval slovenský basista Štefan Kocán.
Scéna z Trubadúra v Metropolitní opeře
Generální ředitel Metropolitní opery Peter Gelb může být s projektem MET in HD spokojen. Zpočátku nejistý podnik se ujal a počet kin, která se k němu připojila, v uplynulých letech rostl geometrickou řadou. Zda a jak „opera v kině“ ovlivnila – ať už v jakémkoli smyslu - třeba návštěvnost, je jiná otázka. Každopádně v dalších operních metropolích poskytují přenosy jistě zajímavá srovnání a u nás jsou dokonce v jistém smyslu náhradou za umělecky víceméně nefunkční operní život.
Jubilejní sezóna pokračuje 17.října Verdiho Otellem.
