Než se dostávám za Jaroslavem Dobešem a Barborou Pláškovou do manilské detenční vazby pro imigranty, procházím trojí prohlídkou. První je hned u vstupu. Bachaři kontrolují oblečení - zakrytá ramena, dlouhé kalhoty, plné boty jsou tu podmínkou - a také pas. Řidičák měním za návštěvnickou cedulku. Cestou areálem potkávám několik policistů a taky černou kozu, která se tu pase hned vedle zaparkovaného auta.
Další kontrola mne čeká před vysokými železnými vraty. Odevzdávám mobil, tablet, pas a po důkladné prohlídce batohu a pytlíku s kávou a sendvičem dostávám ještě na ruku kulaté návštěvnické razítko. Dveře se otvírají, vcházím dovnitř, kde na dvorku obehnaném mříží porůznu posedává nebo postává zhruba 50 lidí.
Už je oba vidím, ale za nimi ještě nemůžu. Čeká mne poslední prohlídka, tentokrát v klimatizované místnosti, kde sedí u počítačů dozorci. Tentokrát je to na tělo plus druhá důkladná prohlídka batohu. Teprve pak dozorce zvedá závoru na železné kleci a já se konečně dostávám dovnitř.
Na malé ploše jednoho betonového domu a dvorku zvící velikosti volejbalového hřiště spolu koexistuje neuvěřitelná směsice lidí z celého světa s ještě neuvěřitelnějšími osudy. Jsou tu velcí zločinci i lidé, kteří se sem dostali kvůli drobnosti, třeba kvůli propadlému vízu.
Cesta odsud už tak jednoduchá není, jeden ze zadržených tu tráví už čtrnáctý rok. Platí tu přísná hierarchie. „Špatně se na někoho podíváte, nebo si sednete na nesprávné místo, už můžete mít problém,“ říkají mi.
Nejvíc je tu momentálně Korejců a nově Číňanů. A pokud jim někdo sedne na jejich židli, dokážou být opravdu ostří. I proto je tu místa, kde se dá sedět, tak málo - právě židle jsou totiž první po ruce při vyřizování sporů.
Šíří o nás nesmysly, tvrdí guru Jára
Detenční vazba je v tuto chvíli absolutně přeplněná. Hlava na hlavě, lidé spí na zemi. A tak se tu šíří rychle všechno. I choroby. Ve chvíli, kdy jsem tu já, se právě všichni dělí o chřipku.
Jsou tu dva domy - mužský a ženský. Muži mají výhodu „výběhu“ - zamřížovaného dvorku, ženy ven mohou jen ve chvíli, kdy jim přijde návštěva. Celé dny tak tráví vevnitř, pospolu v jedné místnosti. Klimatizaci tu mají jen dozorci, jinak se tu ve čtyřicetistupňovém vedru vzduch ani nehne.
Vedl nás k bohu, říká Dobešova spolupracovnice |
Guru Jára je pohublý, vlídný a usměvavý. Na ženy, které ho žalovaly, se nezlobí. Říká, že jednaly pod nátlakem.
„Bára Plášková byla u tantrické liturgie vždy jako svědek perfektního průběhu a vzájemné důvěry. A místo pozice svědka jí přišili spoluvinu. Měli jsme důvěru v právní procesy. Odjížděli jsme ze země na konci Havlovy éry, ani na chvíli nás nenapadlo, že by ve státních orgánech někdo šířil náboženskou nesnášenlivost. Informace proti nám se evidentně sbíraly desetiletí. Pak je zapasovali do blábolů a výmyslů,“ říká mi.
Tu a tam za námi někdo přijde prohodit pár slov a povyprávět svůj příběh. Spousta lidí je tu v bezvýchodné situaci. Nemají peníze na právníka, jsou tu sami, chtějí se oběsit, stejně jako paní, která nás na chvíli přišla vyrušit. Chce se Jaroslava Dobeše na něco zeptat, říká mu guru. Na konzultace prý dochází pravidelně. A není jediná.
Fotografie na památku
Přinášejí oběd. Hluboký talíř, v něm kus kuřete, bílá rýže a plastový sáček, v němž je omáčka. Okamžitě se mi vybavuje vzpomínka na školní jídelnu. Konzistence, barva i množství jídla tomu přesně odpovídá.
Před půl pátou, těsně před tím, než návštěvy skončí, dostávám od Báry flash disk. „Tady máš na památku fotky,“ usmívá se.
Nechápu, jak to dokázala zařídit, ale na flešce opravdu jsou aktuální fotografie z věznice, přestože uvnitř nás hlídaly kamery a přes mříže nás sledovali dozorci.
7. srpna 2015 |
