Jeho písně jsou křehké, hladivé až romantické - tedy po hudební stránce. Textově Fitzsimmons ovšem rozdírá rány, hlavně svoje vlastní. Kupodivu s tím má obrovský úspěch, jeho hudba patří na iTunes k opravdovým trhákům. Tenhle vystudovaný psychoterapeut evidentně svoji profesi převedl z ordinace na pódia. A vyšlo mu to.
Tvrdíte, že štěstí je skvělá věc, ale někdy je příliš daleko. To narážíte na vlastní život a osobní zkušenosti?
Pro mě je štěstí vlastně takový přelud. Zatraceně pomíjivá věc. Snad si rozumíme, netvrdím, že ten pocit nestojí za to. Ale čím jsem starší, tím větší mám potřebu něčeho, co se dá počítat na víc než minuty. Asi dávám přednost radosti před štěstím. V krátkodobém plánu není možná radost tak intenzivní jako štěstí, ale je v ní prostor pro dobré i zlé a je trvalejšího rázu. Máme-li se bavit o mé osobní zkušenosti, pak ano, zažil jsem hodně bolesti, ale kdo ne? Spousta lidí dostala větší nálož, než já. A temnější stránka věcí je pro mě tématem právě proto, že mi přijde lepší těm věcem vědomě čelit, nebát se je tematizovat, než před nimi utíkat. Stejně nás totiž doženou.
Ve své hudbě odkrýváte spoustu intimních detailů ze svého života. Považujete hudbu za způsob osobní terapie? A už za vámi přišel nějaký posluchač a řekl vám, že mu vaše hudba pomohla najít odvahu mluvit nahlas o svých problémech?
Doufám, že to nevyznívá nějak arogantně. Pro mě je to běžná věc a znamená pro mě víc, než co vůbec dokážu vysvětlit. Je to vlastně hlavní důvod, proč skládám hudbu. Všichni se v tomhle světě, který dokáže být pěkně na nic, někdy cítíme hodně osaměle. Od toho pocitu se snažím lidem pomoct. Když promluvíte o něčem, co vás trápí, lidé, kteří mají třeba podobný problém, se o něm třeba také odváží promluvit. Obecně ale funguje spousta mechanismů, které lidi odrazují od toho, aby mluvili o svých trápeních. Chci v tomhle ohledu být hlasem opozice. I když velmi tichým a slabým. A nakonec to stejně vždycky nejvíc pomůže mně samotnému. Osobní pocity si buď nesete uvnitř nebo se rozhodnete poslat je ven. Já je posílám ven skrze hudbu a zároveň se jich tímhle způsobem zbavuju.
William Fitzsimmons
Svět se chce bavit a rádia vaši hudbu moc nehrají. Jak si vysvětlujete svůj úspěch u posluchačů?
Jsem přesvědčen, že je dost lidí, kteří touží po upřímnosti a opravdovosti. Mám takový příměr, který se týká jídla. Většina lidí kupuje, co je jim nabízeno, jdou cestou nejmenšího odporu, jedí věci, co dobře chutnají a dál se nezajímají. Vedle nich je tu ale menšina, která je ochotna věnovat čas shánění a přípravě kvalitnějšího jídla. Nevadí mi, že mě ve většině zemí nehrají v rádiu. Ti, kdo se k mé hudbě chtějí dostat, vědí jak. A ty ostatní nemá smysl nutit.
Máte rád Nicka Drakea a Elliotta Smithe. Co vás na jejich hudbě přitahuje?
Upřímnost. Nick a Elliott mají jednu věc společnou – vztahují se jen k tomu, co je skutečně zajímá. A nikdy jim nešlo primárně o úspěch. Neříkám, že neměli zájem na tom, aby se k lidem jejich hudba dostala. Ale tahle touha jim nebránila říkat drsné věci, skládat složité texty, které se často neposlouchaly dvakrát příjemně. V konečném důsledku ale lidi dovedli k tomu, aby otevřeli zapovězené komnaty své vlastní mysli a vyléčili vytěsněné bolesti. Že je v tvorbě obou silně přítomna bolest je neoddiskutovatelný fakt a lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to svým způsobem nepřitahuje. Na prvním místě je ale fascinace tím, že vyprávějí o světě přesně tak, jak to cítí a nedbají na to, co si kdo pomyslí.
Vaše nové album Pittsburg vzniklo prý za zvláštních okolností. Můžete nám k němu něco říct?
Už několik let jsem měl v hlavě plán napsat album o místě, kde jsem vyrůstal, inspirace a načasování ale nikdy nebyly ideální. Loni mi umřela babička a já tím pádem strávil v rodném kraji několik dní. Pochoval jsem ji, rozloučil se a strávil tam několik dní v kruhu rodiny a přátel. Tenhle návrat oživil spoustu vzpomínek a já si konečně sedl a vypsal se ze vztahu k tomu kraji, ze svých lásek a frustrací, které s ním souvisí. Je to album o člověku, který pro mě moc znamenal. Ztráta a následné truchlení jsou vždy silné prožitky a pomáhá, když je člověk sdílí. Plyne z toho i jistá svoboda. Prostě jsem považoval za důležité nahlas říct, že moje babička byla výjimečná žena a že mi bude chybět.
