Martina Trchová: Buddha
Trchová se do Tibetu vydala vloni v květnu. „Mnohokrát předtím jsem poslouchala píseň Taši delé od Zuzany Navarové a snila o tom, cítit slunce, které pálí do mraků, ale nikdy mě nenapadlo, že se tam zkrátka vydám,“ píše v knize, která obsahuje nejen autentické znění deníku, který si vedla až do července téhož roku, ale také reprodukce akvarelů, kreseb a linorytů, jejichž prostřednictvím zachycovala své dojmy z pobytu.
Bonusem je přiložené cédéčko. Spolu s autorčinou písničkou se tu objevují i nahrávky zpěvu Tibeťanů. Sklenutím oblouku je, že v jedné z oněch písniček několikrát zní tibetský pozdrav „taši delé“, týž, který Trchová slyšela tolikrát z úst Zuzany Navarové.
Martina Trchová: Norboova žena
Martina Trchová se ovšem do provincie Ladakh nevydala jako turistka nebo hledačka módního duchovna, nýbrž jako učitelka výtvarné výchovy a hry na kytaru v jedné z tamních škol. Její deníky tak pokrývají hned několik tematických okruhů.
Kromě ryze osobních zážitků (“Tak jsem nemocná. Vůbec jsem nespala, bylo mi zle.“) a de facto turistických poznatků (“Ladačani vůbec nepijí, ale čang je pití, které se svátečně nalévá.“) se dozvíme leccos o způsobu výuky a vůbec životě na tamních školách. I o specifikách výchovy právě autorkou knihy, jež mohou vzbudit pousmání: „Vítáme se společnou písničkou. Vybrali jsme ‚Jednou mi fotr povídá‘. Kdyby tak věděly, o čem zpíváme.“
Martina Trchová: Ulička v Ladakhu
Ale protože jsme v Tibetu, samozřejmě se závěr neobejde bez závěrečného poznání: „Člověk patří tam, kde se narodil. A měl by umět být šťastný právě tam. Děti z Mulbekhu nikdy neviděly nic jiného než hory a jsou šťastné. To jen my Evropani jezdíme sem, abychom něco našli. Tváříme se, že vezeme pomoc, ale ve skutečnosti ji často potřebujeme my od nich.“
