Nejvýraznější položkou alba 48:13, které Kasabian přijedou 17. července představit coby hvězdy festivalu Colours of Ostrava, se stala písnička s překvapivě tanečním rytmem a chytlavým nápěvem Ee-zeh. „Kámo, to bylo prostý. Byl jsem u Sergia doma, kde má i studio. Říkal: Musím ti něco pustit, ale je to pěkný psycho, buď se mnou. No a tak to pustil. A já říkám, to ses pomátl, kámo? Co je to za sračku?“ popisuje s odzbrojující žoviálností zpěvák Tom Meighan, jak vůbec vznikl hit, na který skupina dlouho čekala, a jak ho u kytaristy a „mozku“ kapely Sergia Pizzorna poprvé slyšel.
„Pak jsem si to poslechl znova a znova a najednou jsem zjistil, že se mi to líbí. Ale nejdřív jsem se smál, jéžiš, jak já se té písničce smál,“ rozchechtá se tou vzpomínkou Meighan.
Přestože jsme spolu v životě nemluvili, viděl jsem leda tak já jeho na pódiu, na otázky odpovídá, jako bychom spolu chodili obden na pintu. „Vždyť já si vlastně nepamatuju nic. Kdy že jsme u vás hráli? Před pěti lety? No, posledních pět let mám úplně rozmazaných. To po mě nechtěj, kámo,“ mávne rukou nad otázkou, jestli si vzpomíná, když u nás Kasabian poprvé vystoupili na někdejším Open Air Festivalu.
Důvody, proč má všechno rozmazané, se podle tónu a překotnosti jeho mluvy zdají překvapivé. „Jsou z nás rodiče, máme děti a rodiny, trochu jsme zestárli. Sakra, posledních pět let! Během těch jsme vydali dvě desky! Objeli jsme kus světa, hráli jsme obrovskou parádu v Glastonbury,“ chrlí ze sebe Meighan. A jedním dechem shrnuje filozofii, kterou si kapela vydobyla pozici jedné z nejvýraznějších ostrovních formací. „Můžete pořád čekat na správný okamžik, nebo to dělat jako my. Prostě nahrát desku a hned k ní jet turné. Jsme nedočkaví a chceme do toho jít vždycky rovnou. Pořádně se zaměstnat,“ uchechtne se spokojeně. „Na tenhle život si rychle zvyknete.“
Z toho, jak mluví, je zřejmé, že přestože charizma mu rozhodně nechybí, sám nebude tím, kdo udává v kapele tempo a směr. „Je to jednoduché. Já čekám v kleci, než mě vypustí,“ odpovídá taky se smíchem na otázku, jak to v Kasabian běžně chodí. „Teda, jinak normálně píšeme písničky, skládáme dema, pak je necháme někoho dokončit, nahrajeme to... Naše výhoda je, že jsme docela rychlí a konzistentní,“ vypráví Meighan.
Já desku nepojmenoval
Podobně průzračně v klidu ho nechá i otázka na titul nejlepší živá kapela, který Kasabian několikrát získali. „No, jsme prostě dobrá banda naživo. Hrajeme spolu od sedmnácti, kámo. Známe svoje nástroje, víme, jak pobláznit lidi. A vždycky si to užíváme. A to je to hlavní, bez toho by to nešlo,“ říká spokojeně.
Jediné, co ho aspoň trochu vyvede z klidu a rozesmátosti, je otázka na kryptický název 48:13, který Kasabian dali svému poslednímu albu. „Já desku nepojmenoval, to Sergio. Je to prostě jenom délka alba. Chtěl jsem, aby se jmenovalo Tribal Stone, ale neprosadil jsem to, kámo. Není to nic kryptického, což je vůbec debilní slovo. To by znamenalo, že něco před někým schováváme a tváříme se, že jsme chytřejší než on,“ vykládá zpěvák Kasabian.
A na co se nejvíc těší na Colours of Ostrava? „Jako vždycky na ten moment, kdy vcházíme na pódium a lidi nás vítají. To miluju snad ze všeho nejvíc,“ zachechtá se ještě naposled do telefonu Tom Meighan.
