RECENZE: Franz Ferdinand se spojili se Sparks a výsledkem je zábava

Krok, pro který se rozhodla skotská indie-popová kapela Franz Ferdinand, patří mezi ty nečekané. Zkraje roku se frontman Alex Kapranos ukázal na pódiu jako host americké synthi-popové formace Sparks a brzy společně založili „superskupinu“ FFS.

Přebal kapely FFS, ve které se sešli Franz Ferdinand a Sparks. | foto: Bertus

Jak zvláštně to spojení vypadá na papíře, tak překvapivě dobře funguje v písničkách ze stejnojmenného debutu, na kterých prý společně pracovali posledních pět let.

FFS

80 %

FFS

Cena: 399 korun

Album podle toho také působí, ne jako pouhý rozmar muzikantů, kteří si potřebují pro rozptýlení zkusit nějakou bokovku. FFS je soustředěná nahrávka, na níž mají obě strany vyrovnané síly. Zní, jako by Franz Ferdinand po letech pátrání konečně dokázali oprášit svůj někdejší šmrnc. A jako kdyby Sparks dostali doping spontánní energie.

Ve studiu se kapely (v dobrém) evidentně přebíjely nápady. Nahrávka v sobě má nakažlivou hravost a vyniká citem pro detail a podloudnou hitovost s příměsí nezávislé neurvalosti. Zřejmé je to už od singlu Johnny Delusional, který desku otevírá. A vrcholí v rošťáckých vokálech skladby Police Encounters, jež svým naivistickým humorem připomínají popové záseky ostrovních ikon Madness.

Kapranosovy nápěvy se až překvapivě dobře pojí s elektronickou rytmikou a skvěle souzní i s falzety a výškami Russella Maela ze Sparks.

Nejen práce s vokální složkou podtrhuje, co mají obě kapely společné, i když v případě Franz Ferdinand to dosud nebylo tak jednoznačně okaté. Totiž lásku k osmdesátým létům a jejich pionýrskému nadšení z jednoduché formy a zvukového objevování.

V kombinaci s rukopisnými kytarovými vyhrávkami a smyslem pro refrény, které Franz Ferdinand vždy uměli, lze bezstarostnému výsledku máloco vytknout. Snad jen, že se do toho mohli zúčastnění alespoň jednou trochu víc opřít.