RECENZE: Rodinka Tlučhořů byla a bude. Dokonce i pod operním patosem

Nové opery se píší na různé náměty, ale rozhlasový seriál asi ještě zhudebněn nebyl. Tlučhořovic rodinka v podání Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse natolik okouzlila dirigenta a skladatele Jana Kučeru, že o ní složil operu Rudá Marie. Národní divadlo uvedlo premiéru ve čtvrtek na Nové scéně.

Námětem díla může být jistě cokoli, pokud nechybí nápad a chytré zpracování. A nápad tu byl velmi zapotřebí, protože přenést na jeviště improvizaci a hlasové kejkle obou komiků v opeře zkrátka nejde. Spojit úsměvnou absurditu Tlučhořů s absurditou operní stylizace však mohlo být lákavé.

Kučera, který novinku také nastudoval se členy orchestru Národního divadla, si vybral starší epizodu Staliňák, v níž se stoupenci komunismu vydávají na tajnou schůzku do podzemního bunkru. Sledoval téměř přesně původní text a snažil se humorně využít operní patos. Postavy vznešeně deklamují, starý komunista Staliňák (Matěj Ruppert) přednese árii ústící do slavného Nessun dorma z Pucciniho Turandot. Na jiných místech se zase dá zaslechnout třeba narážka na Smetanova Dalibora nebo hudba z osmnáctého století.

Jan Kučera: Rudá Marie

65 %

Dirigent Jan Kučera

Režie Viktorie Čermáková

Premiéra 7.května na Nové scéně

Do předehry Kučera zakomponoval seriálovou znělku, během opery dojde i na groteskně pokroucenou Internacionálu nebo na taneční rytmy, to při zmínce o Kubě, která je přece stále „naše“. Je tu prostě od všeho něco, trochu to připomíná cvičení ve schopnosti zvládnout různé hudební styly a formy. Výsledek je někdy zábavný méně, jindy více, třeba když Rudá Marie zazpívá virtuózní „barokní“ árii Co je porno.

Komunističtí kostlivci

Režisérka Viktorie Čermáková ve snaze dostat nějak do inscenace fenomén rozhlasu děj umístila do bytu postaršího manželského páru, jehož mužská polovička je nadšeným fanouškem Tlučhořů a tranzistor neodlepí od ucha. Tak nadšeným, že seriálové postavy ožívají v jeho domácnosti. Božena Tlučhořová alias Rudá Marie (Jitka Svobodová), Páťa Tlučhoř (Josef Škarka), Mirko Hýl (Daniel Klánský) jsou ale v kostýmech, líčení i gestech až příliš stylizovaní, vyhlížejí jako japonští samurajové. Silně nadsazené jsou i postavy komunistických spiklenců. Zpodobnit je jako kostlivce je ovšem symbolika hodně okatá.

Zpěváci vše provádějí s nepopiratelným nasazením, přesto nejsou tito Tlučhořovi příliš vtipní. Největší legrace totiž může nastat, když se operní patos střetne s banálním civilem, nikoli s dalšími vrstvami stylizace. A takový střet v inscenaci vlastně chybí.

Ostatně publikum nakonec stejně mnohem víc reagovalo na staré dobré hlášky z textu než na dění na jevišti. Opera to však není dlouhá, trvá něco přes hodinu, a protože úplně bez vtipu také není, člověk se nestihne začít nudit. A především, Tlučhořovi přece byli a budou.