Jmenuju se Piper Hadleyová a pohřešovat mě začali poslední sobotu letních prázdnin před třemi lety. Nezmizela jsem úplně, ani jsem neutekla z domova, jak si myslela spousta lidí (co nevěřili, že jsem mrtvá). A ať už jste slyšeli nebo četli cokoli, nevlezla jsem k nikomu cizímu do auta, ani jsem neutekla s nějakým slizkým pedofilem, se kterým jsem se seznámila přes internet. Neprodali mě egyptskejm otrokářům, žádnej albánskej gang mě nenutil k prostituci, ani mě neunesli do Asie luxusní jachtou.
Řekni litujiKnihu Michaela Robothama si můžete koupit na Knihy.iDNES.cz za 297 Kč. |
Byla jsem celou dobu tady – ne v nebi nebo v pekle, nebo v tom místě mezi nimi, co si nikdy nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje, protože jsem na nedělních hodinách náboženství nikdy nedávala pozor (chodila jsem tam jen proto, že rozdávali koláč a limonádu zadarmo).
Nedokážu přesně odhadnout, kolik dní, týdnů nebo měsíců jsem tady. Zkoušela jsem to spočítat, ale čísla mi moc nejdou. Vlastně vůbec, po pravdě řečeno. Můžete se zeptat pana Monroea, mýho starýho učitele matematiky, kterej tvrdí, že přišel o vlasy, když mě učil algebru. To je mimochodem blbost. Byl plešatější než želva na chemoterapii už předtím, než jsme se poprvé setkali.
Každej, kdo sleduje noviny a televizi, ví, že jsem se neztratila sama. Byla se mnou moje nejlepší kamarádka Tash. Moc bych si přála, aby tu teď byla se mnou. Aby se jí nikdy nepodařilo protáhnout se tím okýnkem. Měla jsem to místo ní být radši já.
Když čtete ty příběhy o ztracených dětech, vždycky se tam píše, jak je všichni milovali a jak jejich rodiče touží po tom, aby se vrátily zase domů. Ať už je to pravda, nebo ne. Neříkám, že by mě neměl nikdo rád nebo že bych nikomu nechyběla, ale celý je to trochu složitější.
Řekni lituji jako e-knihaKnihu australského spisovatele můžete na Knihy.iDNES.cz koupit i v elektronické verzi za 199 Kč. |
Děti, který dostanou skvělou známku, přece neutíkaj z domova. Účastnice soutěže o královnu krásy neutíkaj z domova. Holky, který chodí s úžasnejma klukama, neutíkaj z domova. Maj důvod zůstat. Ale co děti, který ve škole někdo šikanuje? Co ty, který bojují s anorexií? Stydí se za svý tělo? Nebo mají dost ustavičnejch hádek svejch rodičů? Existuje spousta věcí, který můžou dítě vyhnat z domova, a žádná z nich nemá nic společnýho s tím, jestli ho někdo miluje nebo potřebuje.
Nechci teď přemýšlet o Tash, protože vím, že by mě to rozrušilo. Můj rukopis je teď dost neuspořádanej, což je divný, když si uvědomíte, že jsem v devíti letech vyhrála soutěž v krasopisu a dostala jsem plnicí pero v elegantní krabičce, do který jsem si přiskřípla prst pokaždý, když jsem ji zavírala. Zmizely jsme společně, Tash a já. Bylo léto. Často foukal horkej vítr a divoký bouřky přicházely zničehonic, jak už to tak bouřky dělají, že. Byla jasná noc na konci srpna. Právě skončila binghamská letní pouť. Kolotoče ztichly a barevný světla zhasly.
Na to, že jsme se ztratily, se přišlo až další den ráno. Napřed nás hledali jen příbuzný, potom i sousedi a kamarádi. Volali nás jménem na hřištích, v ulicích, přes živý ploty i venku v polích. Jak hodiny přibývaly, zavolali na policii a zorganizovali řádný pátrání. Na kriketovým hřišti se shromáždily stovky lidí, rozdělily se do skupin a prohledávaly farmy, lesy a říční břehy.
Na druhej den už to bylo pět set lidí, policejní helikoptéry, pátrací psi a vojáci z letecký základny Brize Norton. Pak přijeli novináři s jejich satelitníma anténama a vysílacíma vozama. Parkovali v binghamským parku a platili místním za používání záchodu. Natáčeli svý reportáže před radniční věží a oznamovali lidem, že nemaj co říct, ale říkali to stejně. Tohle probíhalo na všech televizních kanálech celý dny, hodinu co hodinou, protože veřejnost chtěla bejt aktuálně informována o ničem.
Moba, přeložil Alexandr Neuman
