„Ve snu se mi naposledy zjevil v bílém obleku, s bílou košilí i kravatou. Objednával si dvojitý drink, nevím čeho,“ vzpomíná na Jana Balabána jeho žena Petra Sasínová v posledním čísle bulletinu Krásná Ostrava.
Jan Balabán byl jedním z nejoceňovanějších českých spisovatelů posledních let. Jeho kniha povídek Možná že odcházíme získala v roce 2005 cenu Magnesia Litera v kategorii próza. O rok dříve byla v anketě Lidových novin prohlášena Knihou roku, zároveň byla nominována na Státní cenu za literaturu.
Jeho poslední román Zeptej se táty vyšel v roce 2010, pár týdnů po jeho smrti. Loni za něj získal prvenství v anketě Kniha roku Lidových novin. Jan Balabán zemřel 23. dubna ve spánku.
I bez autora jsou jeho knihy živé a naléhavé
„Před pěti lety z tohoto světa odešel, ale paradoxně jako by tady ještě trochu víc zůstal,“ říká ostravský básník a Balabánův blízký přítel Petr Hruška.
„Ukázalo se, že i bez jeho přítomnosti jsou jeho knihy stále velice živé, naléhavé. Nepotřebují obranu nebo doprovod svého autora. Obstojí i bez jeho fyzické přítomnosti. Zní to bolestně, protože bych dal nevím co za to, aby tady mohl být.“
Podle publicisty Ivana Motýla je nespravedlivé, že Jan Balabán nestačil napsat více, „neboť mnozí, kteří celý život obtěžují čtenáře prázdnými slovy, žijí třeba až do devadesáti“.
„Chybí tady především živý člověk, přítel, kumpán, se kterým lze vést rozhovor tak intenzivní, že vám z toho jde hodiny hlava kolem. Musíte se vracet k tomu, co jste od něj slyšeli. K postřehům, k ironickým úšklebkům, ke dštění ohně a síry a k něžným vyznáním. K tomu všemu, čeho byl Jan Balabán vždy tak přesně schopen,“ vypráví básník Petr Hruška.
S Janem Balabánem zakoušel především tyto rozhovory. „Vím, že spousta lidí to měla podobně. Nádherné rozhovory, které občas končily třeskutě, pokud byly vedeny v hospodách, občas vznikem literárních textů, pokud byly vedeny v klidnějších prostorách, jsou bohužel ztraceny. To, co ztraceno naopak není, je možnost neustále se vztahovat k tomu, co Honza Balabán napsal a co zůstává v jeho nádherných knihách,“ říká Hruška.
„Možná, že mě tu už není potřeba“
Asi dva měsíce před smrtí si Jan Balabán napsal do deníku: „V padesáti letech se dá umřít, já se toho nebojím. Ale chtěl bych tady ještě být, něco vidět, něco napsat! Ale možná, že mě tu už není potřeba, že nic dobrého životu nepřidám, že mi říká Get out!“
Podle Petra Hrušky jsou věci, které byly pro Balabána typické, a byl by rád, kdyby se z Ostravy neztratily.
„Cokoliv Jan Balabán dělal, tak za to ručil celým svým tělem i svou duší. Tělo tím strádalo, duše se jitřila, ale člověk, který byl ve styku s čímkoliv, co Honza udělal, věděl, že je v tom jeho absolutní investice sebe sama. Ta zvláštní hluboká opravdovost, intenzita, síla,“ míní ostravský básník a dodává:
„Věděl, že literatura není jen nějaké šustění papírem, ale že to je tvrdé hledání vlastního evangelia. A totéž platilo o jeho vztazích k ostatním lidem, o jeho láskách, nenávistech. Všecko bylo podvaleno obdivuhodnou vehemencí, která se nepotkává každý den.“
Přestože Ostravu vnímá jako jadrnou a opravdovou, tak takovou míru hlubokého vnitřního zájmu o věc, jakou měl Balabán, v Ostravanech spíše postrádá.
„Tu nemá každý, ta je pořád k pohledání. Byl bych moc rád, kdybychom v lidech nacházeli opravdovost. To, že když něco dělám, tak za to ručím celým svým vyznáním. Sice mě to může spotřebovat, ale vím, že to nesmím dělat na poloviční úvazek,“ podotýká Hruška.
Balabán zemřel krátce po dokončení knihy Zeptej se táty
Ještě pořád existují Balabánovy texty, které čtenáři dosud neznají a které by je jistě zajímaly.
Balabánovy deníky. „Jeho deníky, ve kterých se prolínají texty budoucích knih s téměř každodenními pocity a prožitky, to je teprve něco. Z nich život sálá,“ píše Balabánova žena Petra.
Deníky vytáhla nějaký čas po Janově smrti. „Nerada je otevírám, i proto, že je myslím nepsal pro cizí oči. Nepochybuji ale o tom, že by ho deníky po komkoliv nesmírně zajímaly a četl by je hltavě,“ doplňuje Sasínová.
Jan Balabán zemřel ve stejný den jako jeho otec. Při psaní své poslední knihy Zeptej se táty se hodně trápil. Svým blízkým říkával, že ho to snad zabije.
„Když čtu Honzovy texty, tak mám vždy po přečtení nutkavou touhu stát se aspoň trochu lepším. To se mnou málokterý jiný text dělá. Tu velkou potřebu sám se změnit k lepšímu, udělat v sobě něco, co by můj život učinilo důstojnějším, podstatnějším, vážnějším,“ dodává Hruška, podle kterého je to zvláštní dar, který nemá každý spisovatel.
„Čtete krásné romány, úchvatné příběhy, ale jakmile odložíte knihu, vnímáte příběh jako dočtený, uzavřený. Honza dokázal čtenáře rozjitřit a ponouknout k tomu, aby zkusili pohnout něčím, co by jejich život učinilo smysluplnějším.“
