RECENZE: Ani úžasný, ani k zatracení. Prostě animovaný Asterix

Pod názvem Asterix: Sídliště bohů dorazila do našich kin nejnovější animovaná epizoda legendárního komiksu, nadgenerační zábava rodinných víkendů.

Nepolíbený divák, který by do sálu vešel omylem a spatřil Asterixe s Obelixem poprvé, by si nejspíš pomyslel něco pramálo lichotivého o staromódním pimprlovém divadýlku s velice přibližným 3D.

Asterix: Sídliště bohů

55 %

Francie, 2014, 85 minut

Režie: Alexandre Astier, Louis Clichy

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.9

Jenže takový divák neexistuje.

Asterix je legenda, průvodce několika generací; první filmová verze populárního komiksu se zrodila roku 1967 a lze předpokládat, že ani nynější premiérová část není poslední, nýbrž jen další v řadě. Přesně tak totiž působí: ani lepší, ani horší, ani k velebení, ani k zatracení, prostě standard, rozhodně přijatelnější než hrané epizody.

Kmen vzdorných Galů, tradičně posílený zázračným nápojem, se tentokrát s Římany pere o les, proměněný vetřelci ve stavební parcelu pro dobové mramorové paneláky. Titěrná zápletka rozděluje zábavu mezi děti a dospělé. Prvním servíruje sled mlácení, létání a rozplácávání běžných grotesek, též cizáky tak tupé, že už ani nejsou k smíchu, a výchovnou notu. Ekologickou, jelikož zpupní dobyvatelé kácejí panenský hvozd, mírovou, protože civilisty s dětmi přece Galové netlučou, i mravní, neboť rodiče berou syna na gladiátorské zápasy a pak se při jeho násilnických hrách diví, „kam na to ten kluk chodí“.

Dospělé rozptýlí vtipné reklamy zdobící antickou arénu či vzpoura otroků, která má umolousaně odborářský charakter: Chceme tři jídla denně plus svobodu. Komunální satira o zvyšování cen s přílivem římských osídlenců či o byrokracii přídělového systému bytů už jiskru ztrácí, pouze udržuje ráz humoru.

Avšak kdo kouzlu komiksu propadl, přehlédne lehkou únavu materiálu jako krajinu. To je výhoda příběhů spojených s dětstvím: na Sandokana či Vinnetoua se taky nesahá.