Z devíti nominací šest výher, to je bilance Ivana Trojana. Zatím naposled triumfoval při sobotním ceremoniálu Českých lvů, jejichž partner, společnost Magnesia, navíc podnikl výzkum, podle něhož je právě Trojan nejoblíbenějším českým hercem; z hereček zvítězila Jiřina Bohdalová. „Mám šest Lvů, to sedí, doma je nás taky šest čili na každého vychází jedna soška,“ žertoval otec čtyř synů a manžel herečky Kláry Pollertové.
Šest sošek pro šestičlennou rodinu – to znamená, že končíte, sedmého Lva už nepotřebujete?
Nekončím, ještě máme doma psa.
Je pro vás vyhrávat rok od roku stále lehčí, nebo naopak těžší?
Já hlavně nejsem soutěžní typ, neberu to tak, a tentokrát jsem to vážně vůbec nečekal. Loni, když jsem neproměnil nominaci za Hořící keř, jsem to prožíval víc, kdežto letos jsem byl přesvědčený, že vyhraje Bolek Polívka, proto jsem se cítil svobodně a mohl si vychutnávat večer, který se mi opravdu líbil.
Takže vás také potěšili lékaři v rolích předávajících?
Jistě, všichni si jich vážíme, ale já to vidím jako Karel Čapek. Ocením každého, kdo dělá svou práci fortelně a poctivě, ať je doktor či zedník.
Tři ze čtyř hereckých Lvů si letos připsalo Dejvické divadlo, napadá vás někdy, jak by se váš život vyvíjel, kdybyste nepřešel z vinohradské scény do Dejvic?
Asi bych byl nešťastný. Nevím, co bych dělal, ale to rozhodnutí se pro mě určitě stalo zlomovým. Na Vinohradech jsem potkal skvělé lidi, ale sledoval jsem, jak si někteří z nich uvědomují, že to není úplně přesně ono, a některým už to bylo jedno. Přesně toho jsem se začal bát.
V Dejvickém divadle budete pomalu dvacet let. Tam jste ještě nezažil situaci – Vždyť je to jedno, prostě to trochu ošidíme?
Nikdy. Právě to mě fascinuje, ten pocit vzájemné odpovědnosti a zároveň volnosti. Stane se, že něco zkoušíme, nejde to, tudíž to raději opustíme, než abychom to dělali polovičatě. Teď mě v Dejvicích přemluvili, ať si poprvé zkusím divadelní režii, a znovu je to práce bez stresu, s vědomím, že na téhle půdě si mohu zkusit cokoli, a kdyby to nakonec nešlo, tak se taky nic neděje.
Kolik Lvů musíte ještě dostat, abyste se vypravil za Oscarem?
Vím přesně, co pro takové úvahy potřebuji, a to je angličtina. Taky mám v plánu se jí pořádně věnovat, hned jak dokončím svou nynější režisérskou etapu, a teprve s dokonalou angličtinou pak mohu začít uvažovat, jestli se mám vůbec pokoušet překročit hranice.
Miroslav Krobot, váš kolega z Dejvického divadla a režisér Díry u Hanušovic, už mezinárodní zkušenost má.
Právě jsem ho chtěl zmínit, Krobotovu odvahu skutečně obdivuju. Hrál ve filmu maďarského režiséra Bély Tarra, teď zase jede režírovat do Finska, a všude odvádí stejně skvělou práci jako doma. Nad tím žasnu.
V současné době vás diváci sledují v televizním seriálu Vraždy v kruhu. Máte před sebou i novou filmovou roli, která by mohla vést k sedmému Lvu?
Nemám, snažím se teď odmítat všechno, co by moje myšlenky odvádělo jinam. Jak už jsem říkal, nyní je pro mě na prvním místě divadelní režie a po ní angličtina.
A co bude po angličtině?
Ta mi zvedne sebevědomí.
