Očekávaným lákadlem je bezesporu výstava nazvaná Oskar Kokoschka a Praha. Jejím hlavním tématem je vztah mezi českou a německou výtvarnou scénou v Československu 30. let 20. století, který tento malíř zosobňuje snad nejlépe. Kokoschka u nás totiž pobýval v letech 1934–38 poté, co jeho rodné Rakousko začal ohrožovat rostoucí vliv nacistů. A nejen pobýval, ale samozřejmě taky maloval. Jeden z jeho tuzemských obrazů, na kterém znázornil pohled na Ostravu, se představil loni v létě v tamní Galerii výtvarného umění.
Jaro ve Veletržním paláci
|
Kokoschka během pobytu v Československu také poznal svou budoucí manželku Oldu Palkovskou. V roce 1938 se nacistická hrozba přiblížila až k nám, takže malíř utíkal opět, tentokrát do Británie.
Expozice, která měla premiéru loni v německém Řezně, dává Kokoschkovu československou tvorbu poskládanou z českých i zahraničních sbírek do kontextu s naším uměním té doby zastoupeným například Emilem Fillou, Františkem Janouškem, Josefem Čapkem, Willym Nowakem či Friedrichem Feiglem; inspirace mezi nimi a Kokoschkou fungovala na obě strany. Výstava trvá do 28. června.
Ateliér přenesený z Vídně
Dalšími výstavami, které by si návštěvník rozhodně neměl nechat ujít, jsou dva monografické počiny. K devadesátinám významného českého sochaře a malíře Stanislava Kolíbala uspořádala NG expozici nazvanou Kresba za kresbou. Kolíbal patří ke klíčovým osobnostem českého a evropského umění a výstava v mezaninu Veletržního paláce se až do 3. května zaměřuje na Kolíbalovy kresebné cykly, které vznikaly (a stále vznikají) od roku 1968 až do současnosti.
Expozice nazvaná Ateliér Zbyňa Sekala se vymyká pojetí klasického výstavního uspořádání a představuje autorův ateliér přeměněný v umělecké dílo. Sochař a malíř Sekal (1923–1998) žil od emigrace v roce 1970 až do své smrti ve Vídni. „Myšlenka přenesení jeho posledního vídeňského ateliéru do Prahy vznikla bezprostředně po autorově smrti. Motivovala ji skutečnost, že ho Sekal v posledních měsících života dovedl do záměrné podoby Gesamtkunstwerku, prostoru koncipovaného jako završené umělecké dílo,“ uvádějí kurátoři výstavy. Sekalův ateliér se tedy stává součástí sbírek Národní galerie.
Nové určení dostává přízemní hala Veletržního paláce, ze které se stane prostor pro „pohyblivý obraz“. Prezentovat se tu bude především video art. Zahajovací výstava nese název Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze, potrvá až do 24. května a je prvním dílem zatím třídílného seriálu plánovaného pro letošní rok.
Dvě stě milionů metrů
Za filmy se bude ve Veletržním paláci chodit i do místního prezidentského salonku. Max Dvořák (1990) zde představuje svůj krátkometrážní snímek nazvaný Jako když dýchají zdi. Jde o fikci postavenou na základě vědeckého výzkumu, který se konal v 60. letech ve věznici Holmesburg ve Filadelfii. Řetězec příběhů podává zprávu o deliriu, neviditelném násilí, lucidním snění a tělesných halucinacích.
Poslední jarní počin NG se zaměří na architekturu. Expozicí nazvanou 2× 100 mil. m² naši zemi reprezentoval Martin Hejl na loňském bienále architektury v Benátkách. Projekt, na kterém pod Hejlovým vedením pracoval pětaosmdesátičlenný tým studentů, architektů, filozofů a sociologů, mapuje vývoj architektury velkých obytných celků realizovaných v letech 1914–2014 na území našeho státu. Rozsáhlému výzkumu podrobili autoři více než dvě stě milionů metrů čtverečních obytné plochy. Úctyhodná práce by neměla upadnout v zapomnění, proto NG expozici přenesla do svých výstavních prostor, kde bude k vidění až do 17. května.
