Štrba je vystudovaný kameraman, za sebou má práci na filmech jako Babí léto, O rodičích a dětech, Občanský průkaz nebo Hořící keř. Je však rovněž vrstevníkem, krajanem a spolužákem Tona Stana, Mira Švolíka a dalších aktérů svého snímku. Na slavnou generaci slovenských fotografů proto přináší poučený pohled.
Skupina tvůrců, jíž se říká slovenská nová vlna, byla skutečně v první řadě parta slovenských spolužáků z pražské FAMU. Potkávali se spolu ve škole, sdíleli pokoje na koleji a z téhle atmosféry vzniklo něco nového, ojedinělého. „Technika? Nezájem. Totálně. Klidně ať je to neostré, hlavně aby to mělo emoce a atmosféru,“ líčí Kamil Varga (1962) základní postoj tehdy nové skupiny.
Praha byla v té době plná ostřílených profesionálů výtvarníků a mladíci, kteří si nedělali starosti s ničím, tím méně se zajetými postupy v tvorbě, museli najednou způsobit obrovský šok. „Nicméně Praha vůbec nevypadala socialisticky, to bylo v tu dobu už dost rychlé město,“ vzpomíná Varga.
Fotografie Slováků jsou hravé, silně inscenované a nebojí se erotiky ani třeba ironie. Ze začátku to však na škole nebylo pro všechny „to ono“. Rudo Prekop (1959) si vybavuje, jak si studium idealizoval a ze začátku ho spíš zklamalo. „Přišlo mi to studené jako psí čumák. Jako že jsem na nějaké úřednické akademii, kde musíme ke každé fotce vyplnit milion kolonek. Samozřejmě jsem potom pochopil, že to byl krycí manévr vedoucího katedry profesora Šmoka, který tím chtěl dát nažrat byrokracii, ale pod rouškou té obrovské agendy vlastně vytvořil liberální prostředí svobody výrazu,“ líčí Prekop.
Tono Stano, Zlobení, 1985
Ján Šmok (1921–1997) patří mezi československými fotografy k legendám. Jako pedagog se zasadil o to, aby fotografie vůbec byla uznaná jako umělecký směr, který lze studovat na vysoké škole. A jak dokládají i jeho slavní studenti, právě díky němu patřila FAMU i během normalizace k relativně svobodným místům. Jeden z jeho žáků poznamenává: Šmok nebyl geniální fotograf, ale byl geniální pedagog.
Přehlídka slavných
Další, kdo čeřil vysokoškolské stojaté vody, byl jeden z tehdejších studentů – Tono Stano (1960). „Všichni si furt na něco stěžovali. Jsem úplně alergický na lidi, kteří říkají, jak je to těžké a co všechno nejde,“ tvrdí o sobě. Vzpomíná se i na jednoho z nejtalentovanějších spolužáků, Jana Pavlíka (1963–1988). Fotograf, jehož dílu dominuje pochmurnost, bohužel předčasně zemřel už během studií.
Z vernisáže výstavy slovenské nové vlny v pražském Domě fotografie
Dokument Martina Štrby dává maximální prostor vzpomínkám skupiny tvůrců. Nechává je otevřeně mluvit o jejich začátcích a třeba i o posledních bojích se slábnoucím režimem a sleduje jejich osudy až do současnosti. Například na loňské výstavě slovenské nové vlny v pražském Domě fotografie se hromadně a s notnou dávkou humoru pokoušejí rozklíčovat, kdo je modelem na jednom aktu Jana Pavlíka.
V rychlém sledu se samozřejmě objeví i velká řada dnes už slavných fotografií, ač na komfort poklidného prohlížení výstavy film nemá, ale nemá ani takové ambice. Směs černobílých snímků, jež vstoupily do historie, dynamický střih a krátké záběry na dobová lejstra nebo momentky z vernisáží, to vše přidává na autenticitě.
A pozor. Výskyt slovenštiny je tu nakažlivě široký. Snad s tím tuzemský divák stále ještě nebude muset bojovat.
