RECENZE: Každé slovo drásá duši. Tak jímavě vypráví Vlak naděje

Žádné velké jméno, žádná nápadná kniha. Přesto Vlak naděje okouzlil svět. Právem. Málokdy se objeví tak dojemný, hluboký a historicky věrný román, jako je ten od britsko-americké autorky Christiny Baker Klineové. Vypráví přitom jednoduchý příběh o sirotcích, kteří se protloukají, jak se dá.

Obal českého vydání knihy Vlak naděje | foto: Plus

Přes sedmdesát týdnů bodoval v žebříčku bestsellerů podle New York Times, na serveru Goodreads má třináct tisíc recenzí. Se čtenáři souzní i kritiky, Klineová se vyhnula patetickému rozměru, jejž osudy dětí z pěstounské péče nutně mají, a soustředila se na dva hutné příběhy svých hrdinek. Dělí je víc než sedmdesát let.

Dospívající Molly má za sebou život u několika pěstounů, pokaždé ji vyhodili jako nezvladatelnou. Její otec zemřel, matka sedí ve vězení. Molly touží po výtisku Jany Eyrové, v knihovně si vybere ten nejosahanější, který by v antikvariátu nestál víc než pár centů, a strčí si ho za tričko. Nechce tu knihu jen číst, zná ji, chce ji vlastnit. A tady nebude nikomu chybět. Jenže ji chytnou. Poslední záchranou před pasťákem se jeví prospěšné práce u jedenadevadesátileté Vivien, Molly jí má pomoci s vyklízením půdy. V krabicích tu leží osud staré paní.

Vlak naděje

80 %

autor: Christina Baker Klineová

nakladatel: Plus

264 stran, 299 Kč

Je jedním z mnoha: v roce 1927 odjela s rodiči z Irska za lepším živobytím do Ameriky, o dva roky později jejich nuzný příbytek vyhořel a ona se dostala do Vlaku naděje. Byl to transport plný smutku a pláče, starší děti pečovaly o ty mladší. Z New Yorku jely na středozápad k pěstounským rodinám. Nabízeli je na inzerát, spíš jako pomocníky do domácnosti než jako děti toužící po rodině a lásce.

Klineová umí čtenáře rozplakat i proto, že příběh transportů přes Státy vychází ze skutečných událostí a nejde o úplnou fikci. Každé slovo drásá duši. Autorka nepotřebuje žádná literární kouzla, román stojí a padá s příběhem. Krásným a smutným současně.