Mezi osobnosti, které jej při hraní ovlivnily, patří například Jiří Krejčí nebo Sergej Fedotov. Přestože rád exhibuje na jevišti, v soukromí je náruživým rybářem neboli, jak sám říká, kaprářem.
Jaký typ rolí vám vyhovuje?
Tragikomické, ty které nejsou úplně jednoznačné. Takto vnímám i svět kolem sebe. Ty věci jdou vedle sebe ruku v ruce. I když jsme u nás v divadle zkoušeli Hamleta a já dostal roli Horácia, což je totální klaďas, hledal jsem i u něj tuto, pro mě „lidskou“ rovinu.
Profil: Josef KalužaNarodil se 22. dubna 1975 ve Frýdku-Místku. Vystudoval strojní průmyslovku a už během základní školy navštěvoval literárně dramatický obor na místní Lidové škole umění. Studoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a první angažmá získal ve Slezském divadle Opava. Po třech a půl letech dostal nabídku do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Potom se přesunul do Komorní scény Aréna, kde hraje dodnes. Pro film ztvárnil výraznou hlavní roli v roce 2007 ve zlínském studentském dlouhometrážním hraném snímku Návrat do Červeného města. Objevil se také v seriálech Strážce duší a Ordinace v růžové zahradě. Od letošního roku působí coby komik v televizním seriálu Pečený sněhulák. |
Zaujala mě vaše takzvaná Metoda Šklebislavskij. Nakolik se tato metoda dá uplatnit na jevišti, a zvláště u Pečeného sněhuláka?
U Pečeného sněhuláka určitě funguje stoprocentně. V divadle se ne všude hodí. U Sněhuláka a u filmování obecně je méně času na zkoušení a přípravu, navíc šlo o skeče, kde jsme sázeli i na improvizaci, člověk to tedy musel víc „pálit“, jak to z první cítí, tam tedy tato metoda je dosti nápomocná. Bylo důležité najít co nejrychleji škleb pro danou emoci. Víte, dlouho jsem si myslel, že jsem metodu Šklebislavského vynalezl já, ale pak mi došlo, že i kupříkladu spousta politiků prošla touto zkušeností a bezostyšně ji používá. Možná bych mohl svolat nějaký sraz.
Jak dlouho jste Pečeného sněhuláka připravovali?
Loni na jaře mě kolega Albert Čuba vzal na casting pilotního dílu, který vedl Vladimír Skórka a Martin Šimíček. Měli dohodnuto s Jakubem Kohákem, že polovinu herců vybere on a polovinu Kohák. Vladimír hrál s Bertíkem Čubou už předtím v nějakém studentském projektu. Já se s klukama vůbec neznal, ale zafungovala nějaká chemie a během chvilky jsme se naladili na stejnou vlnu. No a první díl se pak začal točit v zimě, byly kruté mrazy. Ilustruje to i jedna vtipná historka. Jako ekologického aktivistu mě měl podělat pták. To jsme naštěstí nahradili jogurtem. Zrovna bylo poledne, takže v půlce záběru, asi se dvěma litry jogurtu na hlavě, v minus dvaceti, začaly bít zvony. Jenže zvony bily patnáct minut, my museli přestat točit a já se mezitím proměnil v nanuk.
Pečeného sněhuláka jste začali spálením Kremlu a odvetou v podobě ruského útoku na Hradčany. Je to spíše o zábavě, nebo o reflexi skutečnosti?
Zajímá nás, v jakém světě žijeme. Člověk by měl ale dělat to, na co se cítí v rámci svých možností. Myslím, že chceme s klukama kolem Sněhuláka ukazovat na věci formou humoru. Nezajímá nás ale až na výjimky dělat současnou politickou satiru a parodovat konkrétní osobnosti, spíše chceme shazovat instituce a vlastnosti lidí, které jsou tu spousty let. Třeba když jsme vymysleli Ministerstvo prokrastinace, Společnost Odpovědnosti nebo Pracák.
Podívejte se na skeč z pořadu Pečený sněhulák:
Jaká byla vaše cesta k divadlu? Co vím, tak nebyla rozhodně přímočará, na JAMU jste nebyl přijat…
Jako malý jsem hodně četl, maminka se věnovala ochotnickému divadlu, od první třídy jsem chodil do dramatického kroužku. Pak jsem sice studoval strojní průmyslovku, ale to šlo úplně mimo mě. Pak jsem zkusil přijímačky JAMU, tam mě nepřijali, ale na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě už ano. Pamatuji si, jak jsem si asi od třetího ročníku přál, aby mě vzali do divadla. Kamkoliv. Bedřich Jansa si mě a ještě dva spolužáky vzal do souboru opavského divadla, kde byl tenkrát šéfem činohry, a dal nám základy. Pak přišla nabídka do Divadla Petra Bezruče, kde jsem byl asi čtyři roky.
Ale nakonec jste zakotvil v Komorní scéně Aréna, což je ostravské divadlo, které mělo vždy dobrou pověst, a letošní udělení prestižní ceny Alfréda Radoka za Divadlo roku to jenom potvrzuje. Ovlivnilo vás to nějak?
Myslím, že ani ne. Spíš si z toho děláme srandu. Když jsme letos zkoušeli Shakesperovské slavnosti tady v Ostravě v Cooltouru, Bertík Čuba na mě z hecu volal před ostatními herci: Kde parkuješ? Já na to: No tady, u Cooltouru. A on: Já u Divadla roku! Nahlas, aby jej kolegové z dalších divadel dobře slyšeli. Je spousta dobrých divadel, spousta vynikajících herců, a nejde o sport, tak jako každé jiné umění je to těžko poměřitelné.
Která z inscenací je vaší srdcovou záležitostí?
Penzion pro svobodné pány měl už sto patnáct repríz, Brenpartija brzy sto repríz, respekt mám ke Krajním mezím, těžká soda o pomstě za znásilnění. Mám rád Hráče...
Vy jste se setkal se zajímavými osobnostmi, třeba s Jiřím Krejčíkem, který přijel až za vámi do Ostravy.
Byl tady asi týden před premiérou, řekl, že to děláme blbě, a odjel, pořád v nás neviděl gentlemany z minulého století, to teda ale nejsme. Bylo mu přes devadesát, sedl si do první řady a začal máchat hůlčičkou, že takhle se to nemá. Vzpomínám na to velice dobře. Byly prý případy, že když viděl Penzion na premiéře, vstal a zvolal: „Tohle jsem nedovolil! Tohle jsem nedovolil!“ My jsme ale Penzion udělali podle svého nejlepšího svědomí.
A co Sergej Fedotov, pověstný ruský perfekcionista, který vám svěřil roli ve své inscenaci hned dvakrát - v Idiotovi podle Dostojevského a v proslulém filozofickém hororu Panočce podle slavné povídky Gogola.
To bylo taky silné setkání. Jeli jsme za ním dokonce až do Ruska, do Permu, kde vede své divadlo. Měli tam několikadenní festival věnovaný výročí založení. Letěli jsme jen my herci a v krosnách si vezli kostýmy zmiňované Panočky. Oni ji tam totiž taky hráli v Sergejově režii. No a my jsme si ji tam pro ně zahráli. A poslední den přišel Sergej a udělal mezinárodní obsazení. To byla jízda! Mám základy ruštiny, ale třeba kolega Michal Čapka ne, a přesto to nějakým způsobem fungovalo.
Ostravský herec Josef Kaluža.
Co vás v nejbližší době čeká a na co se těšíte?
Divácký zájem o Sněhuláka nás přivedl k tomu, že hned po Vánocích chceme s kluky Sněhuláky zkoušet divadlo a hrát sněhuláčí humor naživo před lidmi. To bude asi zajímavé, spojit televizní a divadelní přístupy. Taky budeme společně psát scénky pro eventuální druhou řadu Sněhuláka. Vlastně už na tom pomalu pracujeme. Scházíme se s klukama párkrát do měsíce.
Kromě umění se také věnujete rybaření...
Před pár lety jsem se začal specializovat na lov trofejních kaprů. Je to relax i dřina zároveň.
Takže na stole míváte kapra?
Sním rybu, to je pravda, ale už ji neumím zabít. O Vánocích to vyřešili rodiče.
