Že je to dětinský vtip? Přesně tak postupovali tvůrci. Svou chvályhodnou snahu zrušit obehranou podobu televizní báchorky dovedli k opačnému extrému, kde se z ní stává oslavná hra s nesmyslem pro nesmysl, čirá schválnost bez efektu.
A také čirá kavárna, tedy sled úmorných dialogů. Strašidla dlouze kritizují poměry: Polednice musí strašit od jedenácti. Princezna při posilování propaguje rybí tuk. Ukradené rybí oko hovoří jako počítač z Červeného trpaslíka. A vedou se řeči: „Aby to byl výmysl, musel bych si to vymyslet, a já znám svou mysl“.
Místy se zrodí milá hříčka: „Co to řve? - To je vřava“, jindy hezký režijní nápad: kdykoli kouzelná hůlka nezabírá, ozve se typicky počítačový zvuk. Ovšem část herců si neví se zvláštní stylizací rady, záměrně přehnané pitvoření je uvádí do rozpaků.
Navíc Ryby razí politickou satiru, a ta už se s daným typem humoru zcela míjí, počínaje demonstrací s hesly „Kde jsou naše ryby“ a konče větou „Tak nejsou ryby, no a co, máme se dobře“. Nakonec hrdina lidu vyčiní, ať se stydí, že se dal koupit - ale pohádka by snad neměla kázat tak plakátově.