RECENZE: Vítr, hromy a primadony. Kanadská sopranistka rozvířila emoce

Do světa slavných pěvkyň, impresáriů a jejich souboje o přízeň publika v době baroka zavedl publikum úterní koncert souboru Collegium 1704, který v Rudolfinu pořádá vlastní cyklus. Představil kanadskou sopranistku Karinu Gauvinovou, která nahradila původně ohlášenou italskou altistku Saru Mingardovou.

Sopranistka Karina Gauvinová na koncertě v Rudolfinu | foto: Collegium 1704 - Petra Hajská

Název koncertu Rivalky v opeře mohl vyvolávat dojem, že program bude nějakým způsobem vyprávět přímo o pověstném soupeření primadon Bordoniové a Cuzzoniové v Londýně první třetiny 18.století, kdy tamní veřejnost zachvátila operní horečka v míře dnes nepředstavitelné a kdy skladatel a podnikatel Georg Friedrich Händel údajně hrozil vzpurné umělkyni, že ji vyhodí z okna. Program nesledoval ani tak tento konkrétní skandál, jako spíše obecnější téma oper, které Händel psal pro Londýn už v době, kdy jeho operní byznys upadal. Nicméně byly to stále primadony, jež spolu s kastráty vládly opeře.

Rozloučila se hitem

Ještě před Händelem ovšem Gauvinová zařadila Antonia Vivaldiho. Pěvkyně je ve světě zvána do prestižních produkcí především barokních oper. Právem. Svůj menší hlas ovládá perfektně, každý tón je přesně umístěný, i když lépe než hlasová akrobacie jí sedí vznosná, cituplná melodie, kterou dokáže hlasem proteplit a dát jí spoustu odstínů. Umí zaujmout, předat sdělení obsažené v textu a vyjádřit širokou škálu emocí. Dokázala to ve dvou Vivaldiho motetech na latinské texty, a ve druhé polovině pak v áriích z Händelových oper Ezio, Alcina a Jupiter v Argu.

Rivalky v opeře

80 %

Karina Gauvinová

Collegium 1704, dirigent Václav Luks

Dvořákova síň Rudolfina, 18.11.2014

Především árie zoufalé čarodějky Alciny, která naříká nad milencovou zradou, byla v podání Gauvinové psychologickým minidramatem, prostým vnějškové okázalosti. V árii z operního pasticcia Jupiter v Argu přišly v orchestru ke slovu i „nástroje“ na výrobu větru a hromu, v souladu s obsahem árie, přirovnávající pocit bezradnosti k loďce zmítané na vlnách.

V orchestrálních mezihrách uvedl soubor Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem mimo jiné i Händelovu Vodní hudbu. V jejich hře se jako vždy snoubila preciznost, ukázněnost, poučenost i výrazová síla. Večer plný hlubokých, přirozeně podaných emocí uzavřel přídavek, jeden z největších Händelových hitů, árie Lascia ch’io pianga z opery Rinaldo.