Příští rok se bude festival Blues Alive, jedinečný v republice a každoroční regionální událost, konat už po dvacáté. Pořadatelé se chystají na oslavy pokud možno se vší parádou. A už na ně také myslí. Ale i letošní nejubilejní program se jim povedlo naplnit kvalitně a pestře. A s řadou příjemných objevů.
O tři večerní koncerty v místním Domě kultury, plus dva doplňkové odpolední, stejně jako noční jamsessiony (na něž se po vystoupeních dostavují i členové kapel festivalových hvězd), byl enormní zájem a publikum se jako obyčejně sjelo ze všech končin země. Pro mnohé návštěvníky je Blues Alive už dávno stabilní položkou v diáři. Představující jistotu, že zase bude co poslouchat i na co se dívat. A to v mimořádné atmosféře.
Celkem proběhlo přes dvacet vystoupení skupin a jednotlivců a i když byla pozornost přirozeně upjata především k americkým muzikantům, rozruch budily i evropské sestavy. Kupříklady dvě alternativnější dua kytaristů s bubeníky.
Finští Black River Bluesman & Bad Mood Hudson se úderností blížili k až metalovým principům, ale zároveň s prvky velmi dřevními. Doslova, viz „kytaru“ opatřenou místo krku dvěma násadami od koštěte.
The Cyborgs při autogramiádě
Italští The Cyborgs mají zase dotaženou image - ani při podepisování cédéček nesejmuli z hlav masivní svářečské kukly. Energie jejich industriálního boogie s množstvím elektronických efektů měla zasloužený ohlas. Festivalové publikum evidentně vítá stylové experimenty a oceňuje i smysl pro humor.
Polský Jan Galach Band stál na houslové virtuozitě kapelníka inklinujícího až k elektrickému fusion jazzu. Možná největším překvapením byla suverenita pevně sehrané kapely Thornbjorn Risager & The Black Tornado z Dánska. Lídr má úctyhodný hlasový fond a a značný tah, hudba se odkazuje k jump-blues konce 40. let i k pozdějšímu memphiskému soulu, ale zní zcela aktuálně.
Mud a Big Bill Morganfieldovi
Nu a pak tu byli hudebníci zámořští. Dva nevlastní bratry Morganfieldovy, čili potomky legendárního Muddyho Waterse, doprovázela převážně česká a proměnlivá sestava, kterou dal dohromady pražský kytarista Marcel Flemr, v současném blues pevně zabydlený. Oba Muddyho synové tatínka následují až pietně, Big Bill klouže válečkem po kytaře, dynamický Mud pouze zpívá, ale je to zdatný bavič.
Louisianský kytarista a zpěvák Mike Zito měl nadupanou kapelu a hostující kolegyni Samanthu Fish, emotivně pojatý blues-rock se ve finále přehoupl k chytlavým songům ražby Creedence Clearwater Revival. Veterán Otis Taylor se obklopil ambiciózními mladými hráči a méně čaroval s temnými náladami svých skoro protest songů. Silná osobnost se ale ani v takovém živelnějším modelu neztratila.
John Németh
Harmonikářský mistr John Neméth, který impozantně zpívá blues a soul, měl sebou také novou krev. Jeho výteční a do různých stran otevření hráči pak ukázali šířku svého záběru při jamování. A Nemétha inspirativně podporovali během vystoupení, pro leckoho stěžejního z celého festivalu.
Který je vlastně zázrakem svého druhu. Kdysi stavěný na zelené louce a ve městě beze stop bluesové tradice. Dnes přiváží vrcholné položky světové nabídky, dává příležitost domácím talentům a jeho věrní návštěvníci by z předmětu blues uspěli u maturity za jedna.
