Poslední rozloučení se zesnulým Jiřím Reynkem se odehrálo v kostele ve Svatém Kříži, místní části Havlíčkova Brodu. Bohoslužbě přihlížel do posledního místa zaplněný kostel. Farář, známý obou bratrů Reynkových, pronesl řeč, v níž mimo jiné zavzpomínal i na společné zážitky.
Před polednem rakev naložili na vůz a odjeli s ní ke hřbitovu. Smuteční události i tam přihlížely davy. Vedle rodiny, známých a sousedů se ho zúčastnili i představitelé havlíčkobrodské radnice či kolegové z umělecké branže. Rakev byla uložena v jiné části, než kde odpočívá Daniel Reynek.
Jinak ale byli oba bratři nerozlučnou dvojicí. Jiří zemřel v 85 letech, Daniel byl jen o rok starší. Závěr života prožili společně a se spoustou koček na petrkovském statku, v osadě jen dva kilometry od Svatého Kříže.
Lásku k umění zdědili po otci, lásku k Francii po matce
Daniel i Jiří se narodili ve francouzském Grenoblu. Po matce zdědili lásku k Francii. Střídavě žili tam i v Petrkově, rodišti svého otce. Po něm měli lásku k umění, vyrůstali mezi otcovými verši a grafikami. Daniel byl fotografem, Jiří se po vzoru otce věnoval grafice, ale také psal prózu a byl překladatelem.
Jiří uměl výborně francouzsky, přeložil dílo Henriho Pourrata, za překlad jeho téměř sedmiset stránkového románu Kašpar z hor získal několik ocenění. Do češtiny převedl také Román zajícův od Francise Jammese. Pracoval jako kostelník ve Svatém Kříži nedaleko Petrkova.
Pečoval i o otcův odkaz, v knize Kdo chodí tmami podali s bratrem rozsáhlé svědectví o uměleckém životě, který se protínal u nich doma.
Za druhé světové války byl petrkovský statek zabrán Němci, po únoru 1948 byl zestátněn a Reynkovi mohli jen sledovat, jak chátrá. Zpátky ho dostali až po revoluci. Jiří, Daniel a vnučka Veronika Reynková o něj a o dílo Bohuslava Reynka i Suzanne Renaud pečovali.
.
