V anketě 25 objevů za 25 let, v níž redaktoři MF DNES, umělci a čtenáři volí průlomové tvůrce a díla za čtvrtstoletí naší svobodné kultury, vede v hlasování iDNES.cz s velkým náskokem kontroverzní ikona televizní zábavy 90. let Česká soda.
Její někdejší symbol, herec Petr Čtvrtníček, dostal spolu s Janem Potměšilem za natáčení charitativního klipu, kdy se převlékli za policisty a jeden z řidičů dostal infarkt, osmiměsíční podmínku.
A zatím nejnovější následovník České sody, pořad Pečený sněhulák, rozpoutal svým pondělním dílem bouřlivé polemiky, zda scénka z gynekologie, kde ženu vyšetřuje automechanik, už není „přes“.
Jak se zdá, Česká soda může za všechno, zač náhodou nemůže Václav Klaus. Dovolávají se jí ti, které šroubovák pod dámskou sukní ukrutně bavil, coby nedostižný vzor ji připomínají ti, jimž naopak šroubovák připadal krotký či trapný. A dokonce ji zmiňují ohlasy na rozsudek, proti němuž se Čtvrtníček odvolal – prý kvůli takovým nesmyslným trestům už nikdo nenatočí Českou sodu a zbude jen neškodný Pečený sněhulák. Neškodný? Jak pro koho. V debatě na webu ČT stojí „Přitvrdili jste, jen tak dál“ i výrok „Ten díl byl opravdu hnusný!“
Paradoxně vítězem všech tří zpráv je právě ČT. Statečná výspa dala prostor České sodě, schválila scénář „infarktového“ klipu, a byť podle tvůrců váhala, pustila nakonec do vysílání i klempířskou údržbu ženských orgánů. Jeden z diváků reagoval, že právě za to, vedle korektního zpravodajství, rád dá koncesionářské poplatky.
Hlasujte v anketě 25 objevů za 25 let
Za „to“ neznamená hrubý humor, nýbrž rozhodnutí nezasáhnout. Nařčení z cenzury je vždy horší než obvinění z nevkusu, protože „zakázaní“ se mohou vydávat za nepochopené geniální velmistry; dostanou-li zelenou, třeba se z nich vyklubou domýšliví diletanti. Aspoň v tom se lidé na internetu shodli: pro vysílání třebas hraničního skeče jich bylo desetkrát víc než strážců dobrých mravů za cenu zákazu.
Nicméně v televizní zábavě nejde jen o mravy a míru osobního vkusu, která se přirozeně liší. Podstatné je řemeslo. A právě v něm navenek revoluční, zmužile necenzurovaná legrace nepokročila. To by totiž dalo moc práce.
Dávné Televarieté jezdilo několik týdnů od města k městu a testovalo si reakce na divácích v sále, než se natočilo. Úspěšné americké sitkomy vznikají přímo před publikem, a pokud se dost nebaví, scenárista na místě přepíše hluchá místa; podruhé, potřetí. „Cimrmani“ mají léty vycizelovaný každý tón, odstín, slůvko, každou pomlku. Stejně tak „Sklepáci“, i Dejvické divadlo proslavené Čtvrtou hvězdou zkouší a zkouší. Tak vyrábějí smích profesionálové.
Jenomže éra domácího videa zrodila mylnou představu, že stačí na mobil zachytit pád otylého strýce do kádě s kaprem, a jde se do televize. Tedy do instituce, která má sice dost odvahy pustit do světa lechtivé dětinské besídky či rebelie pověstné Tečky páteční noci, ale málo na to, aby jejich nositelům vysvětlila, že humor je především profese. Což Česká soda věděla.
Avšak na druhou stranu – proč se pohoršovat nad smutným stavem televizní zábavy, když mimo obrazovku jí máme nadbytek? Pokud ještě hledá dramaturgie Kavčích hor nové talenty, na volební kandidátce pirátů do jednoho z pražských obvodů by našla dámu, která si do rubriky povolání napsala „kněžka chaosu“.
Kupodivu ji občané nezvolili, ale na televizní radnici průkopnického budování netradiční švandy má pořád šanci. I když přebít gynekologa z autoservisu bude fuška.
