RECENZE: Tři grácie v čele s Norah Jones hrají divný rock i country

Kapela tří zpěvaček a muzikantek Puss n Boots má v čele hvězdu: Norah Jones. Vydala debutové album No Fools, No Fun.

Puss n Boots | foto: Richard Ballard

Puss n Boots (obal alba)

Album vydal label Blue Note, značka, pyšnící se velkou jazzovou minulostí. V posledních letech ale svůj záběr rozšířila, a tak moc nepřekvapí, že v hudbě Puss n Boots není po jazzu ani památky. A to přesto, že Norah Jones je do této škatulky v jejím popovějším ladění stále jaksi ze zvyku řazena.

Firma prodává album na dnes módní označení "alterantivní country". Ale i to je trochu zavádějící, neboť k temnonošům vyhřezlým odkudsi z prašných pouští nebo divousů s banjem a duší punkáče má hudba těchto tří grácií stejně daleko jako k nekonečným saxofonovým sólům.

No Fools, No Fun

70 %

Puss n Boots

vyd. Blue Note 2014

No Fools, No Fun je prostě album typicky americky písničkářské, s nejpatrnějšími vlivy klasické country, ale i folku a některých odnoží rocku. Kapelu kromě Norah Jones, jež zde kupodivu nesedá ani jednou ke klavíru, nýbrž kromě zpěvu hraje na elektrickou kytaru a housle, tvoří kalifornská původně jazzová zpěvačka a multiinstrumentalistka Sasha Dobson (akustická kytara, basa, bicí) a Catherine Popper, jinak členka kapely písničkáře Ryana Adamse (basa, akustická kytara).

Nejsympatičtější na albu je, že dámy na rozdíl od podobných projektů nepodlehly pokušení přizvat zástup dalších muzikantů více či méně slavných jmen, a dokonce se obešly bez producenta. Jméno jednoho z nejslavnějších, Dona Wase, je sice na obalu uvedeno, ale jen díky jeho funkci šéfa vydavatelství Blue Note.

Objektivně je sice třeba říct, že pevnější ruka z okruhu mimo kapelu by dokázala dát albu pevnější kontury, ale v takovém případě by se určitě vytratilo kouzlo pospolitého muzicírování tří talentovaných kamarádek.

Deska je poskládána z coververzí i vlastních songů všech tří protagonistek. Hned úvodní folkařinka Leaving London amerického levicového písničkáře Toma Paxtona je milým uvedením do děje a souznění vokálů ne a nemůže odvést myšlenky na Simona a Garfunkela.

V countryovce Bull Rider z repertoáru Johnnyho Cashe (z jejíhož refrénu byl převzat titul alba) dámy vyhrávají střídmě jak v hospodě. V nejslavnější písničce alba, Down By The River Neila Younga, kapela rozdrkotaným doprovodem docela připomíná Youngovy Crazy Horse a Norah Jones si užívá tak trochu naivistické sólo na elektrickou kytaru podobně jako původní interpret.

Ve vodách "divného rocku" loví i velmi ležérní verze Jesus, Etc. od kapely Wilco, ve které opět hraje prim Norah Jones. Ta je kupodivu zřetelně nejrockovější součástí kapely. I její jediný autorský příspěvek Don't Know What It Means je docela odpíchnuté rockabilly.

Album obsahuje vlastně několik témat k pochybnostem. Už jeho sestava z poskládaných studiových a živých nahrávek je nestandardní. Ne všechny písničky jsou stejně silné a v jejich aranžmá by šťoural našel "díry", ani by k tomu nepotřeboval lupu. Ale autenticita a atmosféra pohrávání si, se kterou klidně jde na trh i nejslavnější ze tří zúčastněných dam, Norah Jones, prostě všechna tato "proti" přebíjí.