Když se z telefonu ozve pevný hlas Tonyho Bennetta, těžko z něj jde poznat, že jeho majiteli už táhne na devadesátku. „Jsem požehnaný velmi dobrým zdravím. A když můžu zahrát, pořád se cítím skvěle a nabíjí mne to. Mám fakt veliké štěstí,“ odpovídá s klidem na první logickou otázku, proč se držitel 17 cen Grammy při své pověsti a statusu ještě pořád trmácí světem na turné. Ve své pozici by klidně mohl žít z minulosti, ale místo toho stále dobývá hitparády.
Už dlouhá léta je běžnou součástí jeho show okamžik, kdy ztichne kapela a on sám, bez mikrofonu, zpívá přes celý sál. „Vždycky jsem byl unplugged,“ komentoval to v dobách, kdy s ním – coby nejstarším interpretem vůbec – hudební stanice MTV natočila koncert pro svou slavnou sérii akustických záznamů. „Když má sál dobrou akustiku, tak to pořád zvládám,“ přitaká Bennett na otázku, zda se jeho pověstné „frajeřiny“ dočkají i tuzemští posluchači.
Vždy jsem chtěl dělat jazz
Po Paulu Ankovi je Bennett v krátké době další hudební legendou, která zahraje v pražském Kongresovém centru. Na rozdíl od něj však svůj život zasvětil v podstatě jedinému stylu. „Já chtěl vždycky zpívat jazz, když jsem stál poprvé před mikrofonem, nutili mě do romantických písniček s velkým orchestrem, jaké dělal Sinatra. Touhle cestou jsem jít nechtěl. A dnes jsem známý jako jazzový zpěvák. Ale trvalo to celý život, abych to dokázal,“ vzpomíná Bennett na své první natáčení.
K tomu ho vedla dlouhá životní cesta.
Ještě předtím, než se začal věnovat hudbě, bojoval ve druhé světové válce, což byla zkušenost, ze které si odnesl disciplínu a hlavně odpor k násilí a smysl pro mír. „Po válce jsem šel do divadelní školy, kde mě naučili jedno. Nikdy nedělat kompromisy a soustředit se pouze na kvalitu. Učili nás dělat věci, které přetrvají, které tak bude vnímat i publikum. Nemůžu vystát, když se s lidmi zachází jako s idioty, když do nich cpou ubohou hudbu. Radši jim dávám, co si zaslouží,“ prohlašuje Bennett.
Lady Gaga je skvělá
Tento přístup ho o několik dekád později dovedl i k jeho aktuálnímu počinu, jímž je deska Cheek to Cheek. Natočil ji s Lady Gaga, o generace mladší popovou ikonou, a vyjde dva dny po jeho pražském koncertě. „Zjistil jsem, že mladí lidé nikdy neslyšeli skvělou americkou hudbu, která se natáčela ve 20. a 30. letech minulého století,“ rozohní se na chvíli do telefonu zpěvák. „Tehdy zažívala populární hudba ve Spojených státech skutečnou renesanci. Měli jsme George Gershwina, Colea Portera, který je lepší než kdokoli, Irvinga Berlina, zkrátka nepřekonatelné autory. Desku s Lady Gaga jsme nahráli, aby mladí lidé taky slyšeli tu skvělou hudbu. A nejen rokenrol,“ vypráví zaníceně.
Rokenrolová éra pro něj coby jazzmana evidentně patří mezi to nejhorší, co se kdy v hudbě událo. „Rokenrol? Hrají tři akordy a dva z nich špatně,“ říká s až roztomile opovržlivým gustem, zasměje se tomu. A za chvíli ještě dodává: „Je to prostě celé moc nahlas.“ O období ze 70. let, kdy „nebyl sám sebou“, ani dnes nemluví moc rád. Zato vyzdvihuje evropské jazzové festivaly a publikum, které je mnohem vděčnější než to americké. „V Americe je jazz coby hudba Afroameričanů velkým společnostem ukradený, netlačí ho a nepodporují. Místo toho je všude rokenrol,“ rýpne si ještě jednou do „ukřičené“ hudby.
Spojení s Lady Gaga, jejíž koncerty taky nejsou zrovna tiché, prý však přišlo Bennettovi úplně přirozené. „Slyšel jsem o ní, že je skvělá jazzová zpěvačka a že má ještě k tomu ohromný vkus. A byla to pravda, má nádherný hlas. Zatím jsme vydali jednu písničku, jmenuje se Anything Goes a v americkém žebříčku Billboard skončila na prvním místě. Věřil byste tomu?“ komentuje spokojeně své velké prvenství. Díky téhle skladbě se totiž stal jediným zpěvákem svého věku, který pokořil americkou hitparádu.
„Dobrá hudba nikdy nezestárne. Právě proto máme s Lady Gaga jenom skvělé reakce,“ říká dnes o úspěchu, který byl pro všechny nečekaný.
Amy Winehouse s Tonym Bennettem
„Být jazzovým zpěvákem je dar,“ uzavírá Tony Bennett rozhovor vzpomínkou na další skvělou divu, Amy Winehouse, která podle něj odešla dřív, než bylo nutné. „Ve velmi brzkém věku jsem se drogám a alkoholu taky nebránil. Ale pak jsem potkal jednoho závislého, který pronesl větu, jež mi změnila život. Řekl, že člověk hřeší proti svému talentu. Od té doby jsem přestal brát drogy. A cítím se spokojený a zdravý. A můj hlas? Je mi osmdesát osm a nikdy jsem s ním nic neměl,“ těší se už na další koncertní štace.
