Návštěvník čeká, že se čtivá stejnojmenná kniha, již napsal Mariusz Szczygieł, otiskne do filmu výrazněji než reklamní tah čili „volná inspirace zajímavými národními osudy“, které použil i polský reportér. A také, že rozhodnutí promítat snímek mimo kina, v průmyslových prostorách odkazujících k minulému století, zážitek umocní - když už jako na pražské premiéře musí publikum mrznout v noci na bývalém nádraží.
Jenže za všechny přísliby a přívlastky - netradiční, netypické, nevšední, odlišné, odvážné - se schovala pětice školních cvičení či spíše rozcviček, patřících nejspíše na studentský festival. Tady jsou.
Lukáš Kokeš a Baťa (30 %)
„Po běžícím pásu k nám přijíždí pásová výroba, ve Zlíně rostou budovy ze železa, skla a betonu.“ Aneb od Tomáše Bati až po současnost vede režisérova uměle aranžovaná obrazová esejistika s neuměle načteným komentářem plným frázovitých obratů a mladistvé pýchy nad statečnou sociální kritikou kapitalismu. Hezkou ozdůbku tvoří hra s časem.
Petr Hátle a Baarová (10 %)
Nejslabší kus kolekce se přiživuje na legendách. Pomocí herců toporně rekonstruuje pozdní setkání Otakara Vávry, jímž autor díla zjevně pohrdá, se „slavnou kolaborantkou“ Lídou Baarovou. Přepjaté průvodní slovo budí nechtěný smích, když nad dobovými ukázkami popisuje hereččino „pevné horké tělo, do něhož vnikal Goebbels“ a které „Hitler sledoval hladovýma očima“. Učednický trapas po všech stránkách, člověka maně napadne, jestli by dotyčný posluchač FAMU prošel u Vávry pedagoga; asi těžko.
Viera Čákanyová a Fabián (70 %)
Jednoznačně nejlepší příspěvek - má hrdinu, o němž se málo ví, metodu, jež se málo používá, a zdrženlivost autorského soudu, která se nejen v Gottlandu málo vidí. Rozporuplný osud spisovatele Eduarda Kirchbergera píšícího pod jménem Karel Fabián sleduje režisérka důsledně v animované podobě, počínaje stylizovanou ilustrací jeho románu Letící kůň a konče zpovědí jeho dcer, které se v silném finále dokonce dostanou do sporu o tatínkův charakter. Příběh člověka, kterého mimo jiné StB potrestala za to, že lidem prozradil svou spolupráci s ní, by utáhl celovečerní rozměr - a zbylé čtyři povídky vůbec nemusely vzniknout.
Rozálie Kohoutová a Stalin (40 %)
Přesněji jde o sochu Stalina na pražské Letné a proměny místa, které po ní zbylo. Právě k téhle povídce se váže jiný podpůrný trik projektu Gottland, mystifikační anketa s otázkou, čí pomník by měl na daném prostoru stát. Ale kromě bizarních připomínek hnutí za sochu Michaela Jacksona, zpestřující animace a zábavné vdovy po bořiteli Stalinova památníku epizoda nic zvláštního neodhalí, drží se v mezích běžné publicistiky.
Klára Tasovská a Adamec (50 %)
Což do jisté míry platí také pro rekonstrukci případu Zdeňka Adamce, který se po vzoru Jana Palacha upálil - ovšem v roce 2003, na protest proti polistopadovému společenskému systému. Autorka pracuje s prvky hraného dokumentu a úsečně věcnou charakteristikou - „nepije, nekouří, je obtloustlý, má silné dioptrie, zažil šikanu, nejde mu tělocvik, zato ve světě počítačů kraluje“. Ale tam, kde by člověk čekal objevná fakta mimo heslo z Wikipedie, ulehčuje si snímek práci povšechnou antiklausovskou moralitou a citacemi z internetových diskusí.
Prostě událost se nekoná; tou by byl jeden převratný film, ne školní pásmo.
