Tři tisíce dní. To je víc než osm let. Tolik strávila umělkyně Lena Constanteová na samotce v rumunských věznicích. Další tři a půl roku pak prožila ve větších celách s dalšími ženami, než ji v roce 1962 konečně propustili. O svém pobytu na samotce napsala knihu Tichý útěk. Je přesně taková - pohroužená do vnitřního světa, jenž tvoří azyl, do kterého kruté dozorkyně nemohou. V češtině ji právě vydává nakladatelství Doplněk.
Svědectví o samotce je kruté. Uvězněná nesměla během dne sedět na posteli, mohla jen stát nebo chodit přes maličkou celu, až v deset hodin večer měla povoleno si lehnout. Ve vězení „napsala“ osm divadelních her. Tedy spíš do posledního verše vymyslela a vtiskla do paměti. „Po propuštění jsem z nich dokázala převést do psané podoby pouze tři. Čas na psaní, běžný život, který mě rozptyloval, vymazal těch zbývajících pět z mé paměti. Nenamáhala jsem se je z hlavy dolovat. Objektivnější úsudek o mých literárních schopnostech mi řekl, že by to byla zbytečná námaha. Mé tři hry leží na dně zásuvky. Nikdo je nečetl. K čemu by to bylo?“ píše Constanteová.
Země a vláda nejsou totéž
Tichý útěk napsala ve francouzštině, vyšel až roku 1990 díky pádu komunistického režimu ve střední a východní Evropě.
Rumunsky prý autorka psát nedokázala, rodný jazyk byl pro ni tehdy jazykem věznitelů, kteří ji vyslýchali a týrali ji. A nejen ji, v procesu byl odsouzen i její přítel a budoucí manžel a dalších devět lidí. Údajně měli pomáhat bývalému předsedovi rumunské komunistické strany, který po svém pobytu v Sovětském svazu prozřel a odmítl souhlasit se Stalinem. Jeho ještě stihl režim po několika letech žaláře popravit, byť těsně po Stalinově smrti.
Constanteová se o své údajné konspiraci dozvěděla až během soudního líčení, po dlouhých měsících vazebních výslechů. Nevěděla nic, nic neprovedla - jen jako výtvarnice spolupracovala s manželkou popraveného, která po válce založila v Bukurešti loutkové divadlo. I to stačilo jako záminka pro totální devastaci lidského osudu.
Autorce bylo v době, kdy ji komunistický režim uvěznil, přes čtyřicet. Ve věznici onemocněla tuberkulózou, po propuštění nesměla žít ve větším městě. Až v roce 1968 byla spolu s ostatními kolegy z procesu prohlášena za nevinnou.
Ač měla možnost, z Rumunska neodešla. „Když jsem se jednou dokázala cítit svobodná ve vězení, dokázala jsem to i potom. Pro nás byla naše země a její vláda dvě různé věci. Nechtěli jsme se odloučit od rumunské země, od našich vesnic,“ svěřila se.
