Pomalejší začátky The National nicméně zažili i v Americe - významněji zabodovali až s třetím albem Alligator (2005), které bylo většinově považováno za jejich debut. „Když vidím všechny ty rychlokvašky, které zazáří a pak zase rychle zmizí, jsem za náš pozvolný proces vděčný,“ říká basista Scott Devendorf. „Poctivě jsme si úspěch odpracovali a opravdu si ho vážíme. Nebereme nic jako samozřejmost a radujeme se z každého dalšího krůčku vpřed.“
Vedle zvětšujícího se počtu návštěvníků koncertů a rostoucího prodeje nahrávek – což v dnešní době není úspěch, ale zázrak - lze ke krůčkům jistě připočítat i nominaci na Grammy za dosud poslední album Trouble Will Find Me (2013). „Všichni samozřejmě víme, že ceny Grammy nejsou žádným štemplem kvality, ale stejně potěší, když si vás všimnou. Podobnou radost jsem měl, když jsem zjistil, že našimi fanoušky jsou Bruce Springsteen a Michael Stipe. Obojí je velká lichotka a povzbuzení.“
Než se zapsali do povědomí v souvislosti s Grammy, byli pro Američany především jménem spojeným s oběma prezidentskými volbami Baracka Obamy - veřejně ho podporovali, vystupovali na jeho akcích, a dokonce se finančně podíleli na kampani. „Ve společnosti byla optimistická a elektrizující atmosféra, rádi jsme byli součástí toho všeho,“ říká Devendorf. Na otázku, jaký má nyní názor na Obamovu politiku, s níž jsou Američané většinově nespokojení, odpovídá diplomaticky: „Nikdy není nic úplně růžové - a kdoví, jak by to vypadalo, kdyby byl u moci jiný prezident. Já si nestěžuju.“
V Evropě se na politickém životě dosud nepodíleli, zato čelili problému se svým jménem. „Snažili jsme se najít pro kapelu jméno, které nic neznamená, abychom se vyhnuli veškerým možným interpretacím,“ vysvětluje basista. „National je tak jednoduché a obyčejné slovo, které visí na každém sloupu, může znamenat třeba občan, národní, celostátní, zdálo se nám naprosto bezpečné. Jenže pak jsme přijeli do Evropy a v Německu bojkotovali některé naše koncerty, protože nás spojovali s neonacistickou stranou. Museli jsme vše dalekosáhle vysvětlovat v rozhovorech, než nás vzali na milost,“ usmívá se Devendorf.
Ponurá i veselá
The National bývají nejčastěji přirovnáváni k Joy Division, Arcade Fire, Nicku Caveovi, Interpol nebo Editors, sám Devendorf přiznává inspiraci kapelami The Smiths, Violent Femmes či Tomem Waitsem. „Ale kolegové z kapely vyrůstali na Simonu & Garfunkelovi nebo Grateful Dead - takže je dost těžké určit, kde přesně máme kořeny.”
Kritici často jejich hudbu popisují jako melancholickou a meditativní, texty jako depresivní a těžko interpretovatelné. Devendorf souhlasí jen částečně. „Pokud naše písničky srovnáváte s průměrnou rockovou nebo popovou deskou, určitě jsou temnější, ale samy o sobě mi nikdy nepřipadaly ponuré, naopak v nich nacházím i humor a optimismus. Speciálně mám na mysli poslední desku - ta je chvílemi přímo veselá,“ směje se basista a slibuje, že se jistá změna chystá i na další album. „Ale to vydáme nejdřív za tři roky.“
Naopak přívlastek „meditativní“ podle Devendorfa hudbě The National vyloženě sluší. „Nejsme žádní bouchači, kteří lidi ohromí na první poslech. Ale naši příznivci tvrdí, že čím víc času s našimi písničkami strávíte, tím víc se vám dostanou pod kůži.“
Ponurá a meditativní muzika? Těžko mohou The National koncertovat na vhodnějším místě než v prostředí bývalých ostravských železáren.
