Do Metalliky Trujillo přišel jako služebně nejmladší teprve před jedenácti lety a pořád v sobě má nadšení fanouška. Odhaluje, co na pražském Výstavišti v rámci Aerodrome festivalu přesně čekat.
Jak jste přišli na nápad hrát koncerty na přání?
Jsme už strašně dlouho na turné bez nového alba. A zkoušeli jsme vymyslet, co by mohlo fanoušky bavit, jak je víc vtáhnout do koncertu a navázat s nimi kontakt. Náš bubeník Lars Ulrich společně s managementem přišli s nápadem udělat turné na přání. Nechat lidi, ať si vyberou, vytáhnout některé z nich přímo na pódium, aby byli součástí koncertu, prostě si to užít víc společně.
Překvapil vás výběr písní?
Ano, ale jinak, než jsem si představoval. Většina fanoušků si totiž vybírá písničky, které stejně hrajeme vždycky. Já jsem doufal, že sáhnou po raritnějších kouscích, jako je The Frayed Ends of Sanity, což jsme hráli jen jednou v Helsinkách, nebo Disposable Heroes.
Zklamali vás?
Ne energií a entuziasmem. Jsem třeba rád, že teď mnohem častěji hrajeme Whiskey In The Jar. Ale mrzí mne, že nás nepřiměli připomenout si i obskurnější songy z historie Metalliky. Asi to vychází z toho, že jsem do kapely přišel později a starší věci jsem miloval jako posluchač. Kdyby si vybrali třeba Misery, byla by to pro nás mnohem větší výzva.
Takže ve zkušebně jste moc času netrávili?
To zase ano. Vlastně bylo zajímavé, že vkus se v jednotlivých státech a světadílech přece jen trochu liší. Například v Kolumbii jsme nehráli skoro jedinou věc z "černého" alba. Bylo zvláštní hrát koncert bez Nothing Else Matters nebo Sad But True. Ale taky osvěžující. Chtěli totiž hodně tvrdých a thrashových věcí z Kill ’Em All.
Vy teď v Praze hrajete vlastně každý rok. Proč se sem vracíte?
Je to jedno z nejhezčích měst v Evropě. Já si z Prahy pamatuju skvělé večírky, taky nádherný park, ve kterém jsem hrál minule fotbal, a celkově pozitivní energii města. Ale moje nejstarší vzpomínka z Prahy je na loutku.
Koupil jste si na mostě marionetu?
Bylo to spíš u katedrály, asi tak deset let zpátky. Tehdy jsem se vrátil z turné a dal ji v krabici do garáže, kde strašně dlouho ležela. Předloni jsem na ni narazil před Halloweenem a ukázal ji synovi, kterému je devět, a dceři, které je sedm. Je to takový dědeček, vypadá jako čaroděj, je docela strašidelný a děti z něj byly nadšené. Dali jsme mu španělské jméno Viejecito, což znamená stařeček. A tenhle stařeček byl narozen a vychován v Praze.
Jak se vašim dětem líbí Metallica? Není to pro ně příliš tvrdé?
Samozřejmě, že se jim líbí! Můj syn dokonce hraje na basu. Už umí Enter Sandman nebo Sad But True, dokonce měl teď školní vystoupení, kde hráli Welcome to Paradise od Green Day. Zahrál sólo na basu trsátkem a byl neuvěřitelný. V devíti letech? To je přece nádhera!
Vy teď jedete turné na přání. Ale co máte na hraní s Metallikou sám nejradši?
Tu energii a nadšení, které nám dávají pod pódiem fanoušci zpátky. Můžeme se tím krmit, ať už hrajeme v Indii, Číně, Jižní Africe, Německu, nebo v České republice. Všude je to stejné. Ale pro mě to má samozřejmě ještě jiný rozměr. Já jsem s Metallikou začal hrát v roce 2003 a do kapely jsem přišel jako fanoušek. Stát na pódiu s Kirkem Hammettem, Larsem Ulrichem a Jamesem Hetfieldem a hrát písničky, na nichž jsem vyrůstal, je i po těch letech neuvěřitelný pocit.
Pamatujete si, jaký byl váš první koncert s Metallikou?
Samozřejmě, protože to bylo ve vězení v St. Quentinu. Ten koncert mi naháněl strach. Pořád jsem se ještě učil všechny písničky a měl jsem vystupovat před kriminálníky, kteří by mi dali jakoukoliv chybu sežrat. Můj druhý koncert byl navíc před kamerami MTV pro miliony diváků. Takže mi věřte, že jsem byl pod opravdu velkým tlakem a byl jsem zatraceně nervózní.
Co vám na to řekli ostatní?
To už nevím, vždyť já se učil všechny songy ze St. Anger a k tomu dvacet let starých písniček! My se vůbec o koncertech následně moc nebavíme.
Vím, že Metallica prošla řadou rozepří, alkoholických úletů, starali se o ni psychologové. Jaké jsou dnes v kapele vnitřní vztahy?
Já bych to nazval velmi silným a intenzivním přátelstvím. Jsme skoro jako bráchové. S Jamesem jsme byli nedávno na večeři a pak šli do kina. Jindy jsme házeli frisbíčko v parku. To bylo hodně intenzivní, vydrželi jsme asi dvě hodiny, chytali ho rukama, nohama i zuby. Jsme starší, máme děti, to hodně změní priority. Vášní se stane vaše rodina. A hudba je stále vášeň, ale už to není priorita. Děti s námi často jezdí i na turné, hrají si spolu. Užíváme si i tento aspekt.
Vám je zkrátka moc dobře. Není to ten důvod, proč jste tak dlouho bez desky?
Těch důvodů by se našla spousta. Vždyť my pořád něco děláme. Spoustu času nám třeba sebral loňský 3D film Through The Never. Ale my tu desku dáme dohromady, slibuju.
Poslední dobou se hodně mluvilo o vašem vystupování na festivalu Glastonbury. Slízli jste kritiku, protože váš zpěvák namluvil dokument o lovení medvědů.
Víte, já jsem z Los Angeles. Pro mě je každý festival zvláštní a speciální událost, protože tam se festivaly nedělají a já na nich nevyrostl. Glastonbury je pro mě další taková událost, ale jakou má ta akce politiku a zvyklosti, to vážně nevím a ani se o to nestarám. Na festival jezdím s kapelou, abych hrál muziku a sdílel ji s fanoušky.
Skotská kapela Mogwai, která hraje ve stejný čas jako vy, se vám v časopise NME smála, že váš bubeník neumí na bicí.
Mogwai? To říkali oni? Včera jsme se o tom bavili s Kirkem, ale já nevěděl, že to řekli oni! Já je mám strašně rád. Myslím, že jsou úžasní a dělají skvělou muziku. Samozřejmě, každý má právo na názor. Vážně to řekli Mogwai? Ty jo, ale stejně je žeru, na tom se nic nemění.
Zdá se, že Metallica vůbec vyvolává silné reakce. Lidi vás buď milují, nebo nenávidí. Čím to je?
Myslím, že na světě je příliš negativity vůči umělcům a tomu, co dělají. Stejně jako ve výtvarném umění nebo poezii, tak i v hudbě s každým pohne jiná věc. Nikomu neupírám názor, jen je podle mého zbytečné názory hrotit. Jedna z nejúžasnějších věcí na Metallice je, že jsme čtyři naprosto rozdílní lidé a každý z nás má úplně jiný pohled na věc.
Povídejte.
Třeba Kirk je buddhista, odmalička nejí maso, dvakrát denně cvičí jógu. Lars vyrostl v Dánsku a je posedlý moderním uměním a určitými filmy, na kterých se naprosto neshodne s Jamesem. A já? Já jsem někde uprostřed toho všeho. Stejně jako James jsem vyrostl v Kalifornii. Nevím, jestli tomu budete věřit, ale já žil na západě Los Angeles a James na jihovýchodě a i to byl ohromný rozdíl. Já strávil dětství na pláži, u oceánu, surfoval jsem, jezdil na skejtu. Jamese se tohle vůbec netýkalo. V tom, že jsme každý jiný, je kouzlo Metalliky, proto tak dobře fungujeme jako tým. Já kromě Black Sabbath nebo Led Zeppelin poslouchal spoustu funku a r’n’b, zatímco Lars místo George Clintona vyznával novou vlnu britského heavy metalu a jazz, co mu pouštěl táta. Každý se zkrátka díváme na hudbu jinak, ale dohromady nám to jde.
