Ukázalo se, že jakákoli předpověď počasí v přímořské Barceloně nemá smysl. Ti, kteří sledovali meteorologické servery, se v sobotu od rána duševně připravovali na zimu a slibovaný tříhodinový nepřetržitý večerní liják. Nakonec z toho byla odpolední přeháňka a jinak úplně vymetené nebe a teplo, že i zhýčkaní domácí chodili do půlnoci v tričkách.
Celkem branami festivalu podle pořadatelů za tři dny prošlo 190 tisíc lidí, což je zase o nějakých 30 tisíc víc než vloni. Svědčí to o rostoucí popularitě akce, která nesází bezhlavě na prvoplánová "slavná jména", nýbrž spíše na tzv. "osvícenou" dramaturgii. Skutečně není lepšího příkladu absurdity dělení hudby na "velkou" a "malou" než je právě Primavera Sound.
I když se to dramaturgii Primavery dost vymyká, leckdo se těšil na vystoupení legrační kapely The Pizza Underground, v jejímž čele stojí dnes už dospělý herec Macaulay Culkin, známý z filmů Sám doma. Má v repertoáru upravené písně Lou Reeda a Velvet Underground, které textově soustředil kolem středobodu pizzy. Culkin ale nakonec nepřijel a tak přátelé pokleslých žánrů přišli o zábavu, což ovšem celkovému dojmu z festivalu rozhodně neuškodilo.
První zásah přišel už zvečera za slunečního svitu, kdy jedno ze dvou největších pódií obsadili klasikové americké nové vlny Television, kteří hráli program, sestavený z písniček svého nejslavnějšího alba Marquee Moon. Přihlížely tisíce lidí, kteří nebyli v době jeho vydání na světě, ale famózní, jako živou vodou politý kytarista Tom Verlaine, je dokázal svou originální hrou i písničkami naprosto strhnout.
Emoce
Caetano Veloso
A ještě jeden klasik, který odvázal svoje potenciální vnoučata. Legenda a nejspíš největší žijící hvězda brazilské hudby Caetano Veloso nastoupil ve velké formě s jemným hlasem, akustickou kytarou a mladou kapelou.
Ve svém dlouhém programu střídal komorní a velmi delikátní polohy v klasickém latinském duchu s vyloženě rockovými čísly, kdy hráč na elektrickou kytaru používal zvukové rejstříky a postupy, které zde na jiných scénách patří spíš mladým indie-progresivistům. Drželo to dokonale pohromadě a Veloso se tak postaral o jeden z vůbec nejsilnějších zážitků celého festivalu.
Nine Inch Nails (Trent Reznor)
Velmi emotivní vystoupení, samozřejmě ze zcela jiné strany hudebního spektra, nabídli Nine Inch Nails, největší "jméno" sobotního programu. V časově neošizeném setu v délce samostatného koncertu byla jejich show doslova náletem silného zvuku, divokých rytmů i nátlakové světelné show s dominujícími stroboskopy, tak, jak to známe i z pražských koncertů.
I když si Trent Reznor dal tu a tam prostor i na klidnější, v podstatě kytarové polohy, masa elektronického hukotu byla vševládná a velmi působivá. A na Reznorovi bylo na velkoplošných projekcích přes jeho neodmyslitelný temný výraz vidět, jak si svůj post hlavní hvězdy užívá. Oprávněně.
Volcano Choir
Na křížovatce žánrů, kterou Primavera Sound je, dostávaly v sobotu zelenou hlavně kapely tzv. kytarové, které pracují s různými vlivy, ale výsledkem je de facto moderní pop. Ať to jsou dnes už klasikové Superchunk, nebo mladší Spoon, Volcano Choir nebo dívky Dum Dum Girls. Postrockové, energií sršící hudební stavby konstruovali početní a obsazením zajímaví Godspeed You! Black Emperor nebo i u nás dobře známí Mogwai.
Disident
Ale jedno z nejodvázanějších vystoupení přišlo úplně z jiné strany. Africký zpěvák a saxofonista Seun Kuti s kapelou Egypt 80 přivezl do Barcelony afrobeatovou smršť s hybným funkovým rytmem a dechovými štěky, které rozhýbaly i zapřisáhlé šťouraly.
Kuti se dostal daleko za hranice vymezené pojmem world music. Hraje prostě silnou hudbu, jejíž původ sice lze vystopovat snadno. Ale on není podstatný - snad jen ve smyslu jeho známého politického aktivismu, který převzal po svém otci, již nežijící legendě africké hudby a "disidentovi" Felovi Kutim.
A to je vlastně také to, co lze říct o celém festivalu Primavera Sound, jehož čtrnáctý ročník v neděli nad ránem (nepočítáme-li v to klubové a na různých otevřených místech města ještě po celou neděli probíhající koncerty) skončil. Není tu důležité, odkud kdo je, jak je starý, na jakém labelu vydává, jaký styl hudby hraje a kolik prodává desek. Nejpodstatnější je kvalita. A na tu dramaturgie stále neztratila vybraný čich.
