Páteční pozdní odpoledne, kdy se davy lidí zvolna sjížděly na stotisícový festival na břehu moře, nevěstilo nic dobrého: z nebe crčely provazy deště a zataženo bylo, kam oko pohlédlo. Kdyby pokoutní prodavači plechovkového piva a dealeři kokainu, kteří lemují cestu od metra do areálu, zaměnili svůj běžný sortiment za pláštěnky, udělali by lepší kšeft.
Nicméně před osmou se nad mořem jako zázrakem rozklenula duha a s přicházející nocí už se areál Parc del Fórum ponořil do noci, kterou by - nebýt světel z dvanácti pódií - prosvětlovaly jen tisíce hvězd. Až na chlad se vše vrátilo k tradičnímu středomořskému normálu.
Primavera Sound 2014: The National
Páteční večer byl tedy spíše pamětnický. Ne že by nehrály žádné aktuální nebo aspoň momentálně na vrcholu popularity se pohybující kapely. Ostatně, popůlnočními headlinery byli The National (uvidíme je i na Colours of Ostrava), kteří na svůj melodický "post-indie" rock přilákali obrovské množství fanoušků.
Nicméně to nejzajímavější, byť ne vždycky nutně nejlepší, pocházelo od jmen, která jsou součástí hudební scény už mnohá desetiletí. Absolutním veteránem byl v tomto smyslu třiasedmdesátiletý neworleanský pianista Dr. John, který ovšem oslovil před dvěma lety mladé publikum skvělým albem Locked Down, jež produkoval Dan Auerbach z The Black Keys.
Dr. John nicméně odehrál standardní set svojí klasiky a i na sound neworleanských barů a nevěstinců i na Johnovo vrnění starého kocoura publikum velmi slyšelo. Na klavíru nechyběly jeho typické voodoo propriety v čele s lidskou lebkou a sestavě kapely kralovala dáma s trombónem.
K paradoxně a relativně věkově jen o málo mladším legendám patří kapela Sonic Youth, byť zosobňuje esteticky absolutně odlišný koncept. Sice už neexistují, na Primaveře jsme ale mohli ve dvou různých setech vidět hned tři jejich členy. Chyběl jen jejich mozek Thurston Moore, jehož osobní rozchod s Kim Gordon v roce 2011 zapříčinil rozpad jedné z nejvlivnějších kapel v dějinách rocku.
Primavera Sound 2014: Body/Head (Kim Gordon)
Kim Grdon, mimochodem ve svých neuvěřitelných jedenašedesáti letech majitelka nepochybně nejkrásnějších nohou festivalu (hrdě odhalených pod blýskavou minisukní) přivezla svůj nový projekt Body/Head, duo s druhým kytaristou Billem Nacem. Hlukové stěny, improvizované pasáže a Kimin utopený zpěv navazuje nejvíc na ranou, experimentální tvorbu Sonic Youth.
Naproti tomu na písničková alba mateřské kapely z poslední fáze její existence navazuje sonikovský kytarista Lee Ranaldo se svou kapelou The Dust, jejímž členem je i bubeník Sonic Youth Steve Shelley. Ranaldo skvěle vyvažuje svoji typickou hlukotvorbu včetně hraní smyčcem a jinými "objekty", s víceméně tradičním rockovým hraním a místy velmi křehkým a melodickým písničkářstvím.
V jistém smyslu, alespoň co do použití zkreslených a vazbících kytar jako zdrojů "organizovaného hluku", ale rozhodně nikoli invence, mají ke členům Sonic Youth blízko britští Slowdive, kapela, svázaná s érou do sebe zahleděných kytarovek začátku 90. let.
Málokdo asi tušil, že ještě (či "už zase") existují, na svůj starý zasněně-popový repertoár přitáhli hodně lidí, ale jejich odezva byla spíš chladnější. Tahle hudba zřejmě svoji historickou roli prostě splnila.
Primavera Sound 2014: Pixies
Naproti tomu obnovení Pixies, kteří byli hlavními tahouny celého dne a zahráli si nejspíš před nejpočetnějším publikem za poslední léta, svoji nadčasovost potvrdili. I když sahali ve svém nezkráceném setu pětadvaceti písniček hlavně ke klasice, neošidili ani comebackové album Indie Cindy a nové položky do programu velmi dobře zapadly.
V sobotu v poledne je nad Barcelonou modré nebe a svítí slunce. Předpověď na večer je ovšem nejednoznačná, jak to v přímořských krajích bývá. Jistý je naopak program posledního dne Primavera Sound. Z hvězd zahrají například Nine Inch Nails, Mogwai nebo Kendrick Lamar, mnoho fajnšmekrů si ale nenechá ujít klasiky newyorské nové vlny Television nebo ikonu brazilské hudby Caetana Velosa.
