RECENZE: Proslulý soubor dokázal, že umí Carmen i modernu

Na Pražské jaro se v pátek 16. května vrátil houslista Gidon Kremer. V Rudolfinu vystoupil i se svým ansámblem Kremerata Baltica.

Gidon Kremer 16.5. v Rudolfinu na Pražském jaru. | foto: Pražské jaro, Ivan Malý

Lotyšský houslista, který se proslavil zvláště propagací nových skladeb, vystoupil na Pražském jaru poprvé už roku 1974 a pak ještě několikrát. Dvakrát přijel i se souborem Kremerata Baltica, který sám založil a který tvoří hudebníci z pobaltských států. Na Pražském jaru se stavili v rámci evropského turné.

Gideon Kremer a Kremetata Baltica

80 %

Pražské Jaro, 16. 5. Rudolfinum

Začalo se českou hudbou, skladbou Crux od Luboše Fišera, nezvykle kombinující sólové housle, tympány a zvony. Skladatel, zesnulý před patnácti lety, ji převzal ze svého Requiem z roku 1968 a Kremer ji v Praze hrál už v sedmdesátých letech i přes zákaz normalizační cenzury. Kratší, ale myšlenkově výrazná, virtuózní skladba má v Kremerovi vášnivého interpreta a rozhodně utkví v paměti.

Něco podobného se už tak jednoznačně nedá tvrdit o Půlnoci v Rize od soudobého lotyšského skladatele Artūrse Maskatse, která zazněla v české premiéře. Pocta lotyšské metropoli je náladovou kompozicí s tanečním charakterem, kterou si lze představit i jako hudební doprovod k procházce po rižských kavárnách.

Kremer v této skladbě rovněž hrál, stejně jako v Serenádě od Leonarda Bernsteina, inspirované Platónovou Hostinou. Autor West Side Story chtěl být brán především jako autor soudobé vážné hudby. Jenže přes všechnu snahu se mu v tomto oboru geniální nápady nehrnuly zdaleka tak snadno jako v jiných žánrech. Anebo jako Georgesi Bizetovi v Carmen. Suita od Rodiona Ščedrina pro smyčcové a bicí nástroje, která zazněla v druhé části koncertu, Bizetův originál přibarvuje a dobarvuje a nezastírá, že byla vytvořena pro primabalerínu Maju Pliseckou. Nicméně v energickém podání tak skvěle disponovaného ansámblu, jakým je Kremerata Baltica, obstála i jako hudební číslo. Teď už bez Kremera, který se před přestávkou rozloučil přídavkem od ukrajinského autora Valentina Silvestrova.

Skoro jako baletka se během večera před orchestrem vznášela křehká a drobná litevská dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla, nositelka prestižní ceny Salcburského festivalu. Přesto ale její výkon působil nenápadně, orchestr hrál v podstatě sám. Smysl pro jemnost a detail mohla naznačit spíše v přídavku, slavném Mahlerově Adagiu.