RECENZE: Emil Hakl pábí v Hovězích kostkách jako mistr Hrabal

Soubor jedenácti povídek Hovězí kostky, které oceněný autor Emil Hakl napsal mezi léty 1986 a 2014, je holdem zpitým Sokratům i pláčem outsiderů.

Spisovatel Emil Hakl, květen 2010 | foto: MF DNES

Jedenácti povídkami, jež pod souborným názvem Hovězí kostky vydává nakladatelství Argo, slaví Emil Hakl svůj čerstvý úspěch v Magnesiích Literách. Za vloni vydanou novelu Skutečná událost získal nejvyšší ocenění v kategorii próza. A svým nedostižným pozorovacím talentem, který dokáže za pomoci pár přímých řečí a trefně volených charakteristik převést na papír jakoukoli ztroskotanou postavu pohybující se mezi Žižkovem a výpadovkou na Plzeň, si říká minimálně o další nominaci.

Hovězí kostky přitom recyklují věčné haklovské hospodské zevlování, figurky z aktuálních povídek jsou navlas podobné hrdinům jeho předchozích knih. Číst tuhle novinku je jako vracet se za štamgasty do známého lokálu. Stejné ksichty, stejný výčepní, stejný smrad a křik a nevybíravost, ale tak nějak bezpečně doma. Jako zahodit kliku od flašinetu plného opileckých historek a oddat se naslouchání.

Jedenáct příběhů, které vznikaly posledních téměř třicet let, spolu souvisí skrze hrdinu, hrabalovského vypravěče Honzu (autor se civilně jmenuje Jan Beneš). Jeho cesty vedou z hospody do nonstopu, zpátky do hospody, cestou sníst něco umaštěného z papíru, truchlit nad absencí vztahu, smyslu, radosti, lásky, ze žalu či setrvačnosti zalézt zase do hospody a po zavíračce se nechat vyplivnout.

V omšelé ulici potkat sobě podobného, zajít s ním na jedno. Okružní jízda, na níž se dají trávit dny, týdny, měsíce i roky života. Sem tam odbočit k někomu domů, upéct kachnu, játra, sníst půl šišky salámu, vypít regiment lahví, zakončit to v hospodě na rohu. Skřípějící kolotoč se nezastaví ani ve chvíli, kdy na tom tahu člověk potká vlastního syna, kterého to semílá sice třeba ještě v jiném tempu, ale do soukolí už ho to vtáhlo.

Lúzr, který se nepere

Lidi se tu protínají jen proto, aby se zase mohli rozejít, marnost se rodí v tu vteřinu, během níž vzniká vztah. Hrdinou je outsider, který i sám nad sebou dávno zlomil hůl, nepere se, naslouchá, pohrává si s půllitrem, sní o krásce od vedlejšího stolu, vzpomíná na bývalou ženu a na děti a ví, že co opustil, se nevrátí. I kdyby dostal dalších deset šancí, nepromění jedinou. Lidský úl plný nachmelených včel, jak Hakl výčepům říká, je tady jevištěm, křižovatkou, pupkem světa. "Snažíš se odhadnout, jakým bodem na stupnici mezi nadějí a zatracením kdo prochází," tuší autor o kolemjdoucích duších.

Hovězí kostky

90 %

autor: Emil Hakl

nakladatel: Argo

208 stran, 278 Kč

Proč píše Emil Hakl tak výjimečné prózy? V několika slovech a bez zbytečného vysvětlování dokáže předestřít chlapy, jejichž příběh čtenáře zajímá a dojímá, přestože je jisté, že v něm bude víc pádů než úspěchů.

Poznáváme se v jeho novodobých ztroskotancích, které vyplivl oceán velkoměsta. Přeťali koloběh porad, meetingů, deathlinů a důležitých callů a i za cenu společenského pádu žijí po svém. Jedno naše já jim závidí, druhé se jich štítí. Mluví jazykem lůzy, ale jsou svrchovanými filozofy. Haklovo mistrovství je v jeho schopnosti ukočírovat tyhle zpité Sokraty do sevřených příběhů a promluv, ze kterých se střízliví jako po ráně kyjem.