Jana Koubková: Básně z jazzové dásně (obal)
Vždy po dosažení maxima jako by vše odhodila a začínala znovu, prošlapávala novou, vlastní cestu. Paralelně s tvorbou hudby ovšem Koubková také píše básně, písňové texty, vymýšlí slovní hříčky a aforismy. Ty teď v nakladatelství Galén vydala souborně společně s řadou fotografií, mapující její bezmála půlstoletou hudební kariéru, pod názvem Básně z jazzové dásně.
"Kam vlezu/vrazim do standardního jazzu/kam vlezu tvrdě narazim/že prý už nejsem/co bejvala sem v jazzu/tak lezu jak umim/než se zarazim", říká Koubková hned v první básni, která je titulním textem jejího aktuálního hudebního projektu Smrt standardizmu!, se kterým koncertuje v klubech.
Je v ní obsažena jak Koubkové neochota se smířit se zavedenými představami o tom, jak má správně zpívat jazzová interpretka, tak pochyby jazzových dogmatiků, které zpěvačka po většinu své kariéry spíš provokovala.
Jana Koubková v roce 2010 na festivalu v Trutnově
Koubková však umí být ještě mnohem osobnější. "Vypadá jak starý plakát/můj obličej po ránu/prostě žádný vzácný achát/zájem maj' jen sprejeři", tvrdí se sobě vlastní ironií o blížícím se stáří.
Anebo o životě osamělé ženy, která osobní vztahy, manželství a mateřství obětovala ve prospěch hudby. "Sedím tu v cele/dlouhejch pár století/už ani nevím/co je to chlap/Jen s jednou postelí/a s jedním příborem/hrnkem a talířem/nechce se spát".
