RECENZE: Bondyho Šaman tříská ve Švandově divadle do bubnů i kytary

Pražské Švandovo divadlo uvedlo ve svém sklepním Studiu první dramatizaci novely Egona Bondyho Šaman. I když nejsou všechny obrazy a paralely na dnešní dobu jasné, vyznívá hra jako syrové připomenutí normalizačních časů. V hlavní roli se představil Robert Jašków.

Viktorie Čermáková připravila pro Švandovo divadlo těžkou látku. Vůbec první dramatizace novely Egona Bondyho Šaman má v tamním repertoáru tvořit druhý díl trilogie her o prorocích, vizionářích a básnících. A režisérka hned v začátku překvapivě ze dvou obrazovek servíruje nedávno medializovanou korespondenci mezi slovinským intelektuálem Slavojem Žižkem a (tehdy) vězněnou Naděždou Tolokonnikovovou z Pussy Riot.

Šaman vypráví o normalizaci, boji s StB, životě na hraně vlastního svědomí. Bondy se vyrovnává sám se sebou, děj alegoricky přenáší do doby kamenné a stává se šamanem lidské tlupy, který pomáhá, léčí, utěšuje, učí, ale i zraňuje a odsuzuje. Paralely mezi tehdejším Bondyho Československem a dnešním Ruskem, či snad dokonce mezi autorem a nyní tak populární tváří tmavovlasé Rusky, jsou však diskutabilní a zde ponechány bez jakéhokoli vodítka.

Zdaleka ne tak nejistě však vyznívá dramatizace Bondyho hry. Robert Jašków v titulní úloze Šamana podává vyčerpávající výkon - před tlupou je přesvědčivý a poučný, před tajnou policií úslužný, sám před sebou však nejistý a zoufalý.

Šaman

75 %

Švandovo divadlo

premiéra 15. února 2014

režie: Viktorie Čermáková

hrají: Robert Jašków, Kristýna Frejová, Jiří N. Jelínek, Tereza Nádvorníková, Jakub Gottwald, Vít Kremlička / Jiří Pěkný

Šamanovy obřady jsou originálně pojaty jako undergroundové koncerty, které za totality mohly plnit podobně stmelovací funkci jako skutečné rituály o tisíce let dříve. V rachotu elektrických kytar a dunění bubnů se tlupa snaží zapomenout na úlisnou Gestapačku (Kristýna Frejová), která si hlavního hrdinu pomalu omotává okolo prstu, aby ho donutila na symbolický oltář režimu obětovat, koho je zrovna potřeba. Šamana však neustálá rozpolcenost pomalu zevnitř rozežírá a děj spěje k symbolické debatě se samým ďáblem.

Hlučná a náročná hra není pro každého, chaotické střídání jednotlivých obrazů ilustruje zmatek v Šamanově hlavě a mate diváky, snad aby ukázalo složitost doby. Povedeně však rozvíjí Bondyho originální alegorii a upozorňuje na jedno svědectví z nelehkých časů.