RECENZE: Ve vídeňské Rusalce teče krev, kuchtíka ubodá ježibaba

Nová inscenace Rusalky, která měla premiéru ve Vídeňské státní opeře, není "tradiční". To nepřekvapí. Taková se už ve světě téměř nenajde, kromě newyorské Metropolitní opery. A "moderní" neznamená nutně špatný. Zvlášť když německý režisér Sven-Eric Bechtolf neroubuje na Dvořákův a Kvapilův příběh svou vlastní historku.

Vídeňská státní opera uvádí Dvořákovu Rusalku | foto: Wiener Staatsoper

Zvlášť když německý režisér Sven-Eric Bechtolf neroubuje na Dvořákův a Kvapilův příběh svou vlastní historku. Rusalka tentokrát není oběť zvrhlíka Josefa Fritzla jako v Mnichově ani prostitutka jako v Bruselu.

Zůstává dlouhovlasou vílou, ovšem v zimní, studené krajině, vyjádřené kmeny uschlých stromů, napadaným sněhem, holými šedými stěnami a od mrazu zamženým sklem. Zámek zastupují červené stěny. Vodník není laskavý tatíček, ale statný energický muž, ježibaba má havraní kostým z černého peří, cizí kněžna ani princ se příliš neodchylují od klasiky.

V rozhovoru v programu si Bechtolf neodepřel výklad na téma Freud, sny a podvědomí, na scéně například polonézu stylizuje do milostných hrátek novomanželů před zraky Rusalky, jež nedokáže prince k sobě přitáhnout.

Podobně ovšem s Rusalkou pracovali už mnozí režiséři, počínaje Davidem Pountneyem přes Roberta Carsena po Jossiho Wielera - a originálněji. Kdo ví, možná se (pod)vědomě napodobuje. Bechtolf až tak výrazný vklad nepřináší, i když do naprostého rozporu s předlohou se také nedostává. Jediným šokem je tak krutá pomsta ježibaby, která podřeže a ubodá kuchtíka, v jehož krvi si pak smáčejí ruce i lesní žínky, zatímco opěvují své půvaby. Přírodní živly tu nejsou o moc vlídnější než lidé.

Ovace pro dirigenta

Ten největší vklad do inscenace vnáší bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova, a to jak do nejjemnějších pohybů propracovaným hereckým výkonem, tak půvabným, elastickým hlasem, schopným lyrického i dramatického výrazu, a výbornou češtinou. Rozumět bylo i basistovi Güntheru Groissböckovi, jehož kovový, tmavý bas odpovídá pojetí vodníka.

Rusalka

70 %

Vídeňská metropolitní opera

režie: Sven-Eric Bechtolf

Krásným temným hlasem zaujala mezzosopranistka Monika Bohinecová jako cizí kněžna, naproti tomu Janině Baechleové coby ježibabě nezazněla snad jediná hloubka a omylem bylo obsazení Michaela Schadeho do role prince. Jeho tenor zněl tvrdě, češtinu příliš lámal a vedle svižných kolegů působil na jevišti těžkopádně, přičemž na herecké pojetí to nevypadalo.

Tahle Rusalka i jinak zní, jakkoli ji nastudoval Jiří Bělohlávek. Ne tak lyricky a citově, spíše uměřeně, ale krásně a kultivovaně, a je-li třeba, i intenzivně. Orchestr má vlastní barvy, ale Dvořákovi také sluší. Našince potěšilo, že spolu se Stoyanovou a Groissböckem to byl právě Bělohlávek, který od publika sklidil největší ovace.