Společnost Universal ho vyhodila z práce, protože měl prý příliš nápadně posazený ohryzek. Nikdo tenkrát v padesátých letech netušil, že zavržený muž dostane ty nejlépe placené filmové role v největších hollywoodských hitech a následně bude famózně režírovat. Na stránkách právě přeloženého a graficky příkladně vyvedeného životopisu Americký rebel ožívá příběh Clinta Eastwooda.
Publikaci napsal novinář Marc Eliot, jenž chrlí biografie jak na běžícím pásu, tady si však dal záležet. Jde o neautorizovaný životopis, Eastwood je známý svou nechutí poskytovat rozhovory, jeho příběh tak Eliot složil z rešerší, archivních citací a rozsáhlých vzpomínek jiných herců, režisérů a lidí, kterým říká "soukromé kontakty".
Často je nejmenuje, ovšem tvrdí o nich, že jsou korektní a informovaní. Skládá tak vyprávění o životě filmové legendy, která ne a ne odejít do důchodu, přestože herec na to už věk dávno má, bude mu čtyřiaosmdesát.
Noc velkého triumfu
Příběh se přelévá přes tři hlavní etapy Eastwoodovy tvorby - začíná pomalým zrozením herce, pokračuje od herce k autorovi a završuje cestu za Oscarem, respektive za Oscary. Ty získal Eastwood po dlouhém čekání za snímek Nesmiřitelní. Když šel na pódium za Barbrou Streisandovou, která předávala cenu za režii, řekl prý, že mu vyschlo v krku z toho mnohaletého čekání.
Streisandovou za pár okamžiků vystřídal Jack Nicholson a ocenění za nejlepší film. Znovu zaznělo Eastwoodovo jméno. Ovace nebraly konce. Nesmiřitelní mají ceny čtyři, během večera Eastwoodova triumfu získal film sošku i za střih a herce ve vedlejší roli.
Životopis by to byl kvalitní, kdyby ho nerušil místy dost krkolomný překlad. Přitom ho dělal Jan Rejžek.
Chybí však zásah odpovědného redaktora, který by ze čtenářů sňal povinnost prokousávat se syntakticky i obsahově nelogickými souvětími typu: "V letech utváření se jeho otec, který za Velké deprese pořád hledal stálou práci, se sice ošidně v Kalifornii nádherně opálil, ale spíš měl vzhled těžkého dříče, který se pokouší uniknout chudobě, než někoho, kdo se rád povaluje z nudy a kvůli svému postavení na sluníčku."
Ano, Eastwood opravdu vyrůstal v chudé dělnické rodině, hrával v baru na klavír a toužil po filmu. Po prvních jednoslovných rolích se propracoval k rolím jednovětým. "Vždycky jsem hrál mladého poručíka nebo laboranta, co přijde a řekne Šel tudy nebo Je to tak, případně Doktore, tady je ten rentgen," vzpomínal později.
Líně jako kočka
Ze začarovaného kruhu ho vysvobodil až slavný Sergio Leone a jeho snímek Pro hrst dolarů, to bylo v roce 1964. Leoneho prý fascinoval hlavně Eastwoodův líný způsob chůze, připomínal mu kočku. Film se dělal ve třech jazycích, kromě angličtiny se v něm mluví italsky a španělsky. I proto za Eastwooda a jeho Muže beze jména mluví spíš jeho pistole.
Eliot se mezi filmovými milníky věnuje i Eastwoodovu osobnímu životu, herec má sedm dětí s pěti partnerkami, ženatý je podruhé. Kniha končí Gran Torinem z roku 2008.
