Texty objevily Lidové noviny (LN). "Pro všechny seifertovské badatele je to velké překvapení," citují LN editora Seifertových sebraných spisů Jiřího Brabce.
Třiadvacet soudniček Seifert publikoval v LN v říjnu a listopadu 1929. Na jaře téhož roku se básník rozešel s komunistickou stranou a byl vyhozen z jejího nakladatelství. Po několik měsíců trvající spolupráci s LN zakotvil na počátku roku 1930 v sociálnědemokratickém tisku.
"Dosud jsme znali jen tři Seifertovy prozaické texty publikované v Lidových novinách v září 1929," uvedl Brabec. Nikdo podle něj nepředpokládal, že by se nějaké texty mohly objevit i v listopadu, kdy již Seifert začal spolupracovat s Právem lidu.
U tří nyní nalezených Seifertových soudniček se podařilo najít i rukopisy. Podle deníku jde o dosud jediné známé dochované rukopisy Seifertových publicistických děl z 20. až 40. let.
Nezpracovaná pozůstalost redaktora LN Herbena je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Jedním z důvodů, proč byly Seifertovy soudničky objeveny až nyní, může být podle LN i to, že je podepisoval nezvyklou zkratkou -jt-. Seifert byl podle deníku "pilný soudničkář" a referoval o kauzách, které se projednávaly u Krajského soudu trestního v Praze.
Psaní o hloupém a banálním zlu ho ubíjelo
V soudničkách Jaroslav Seifert psal o kauzách, které se projednávaly u Krajského soudu trestního v Praze. Šlo většinou o drobné kauzy: krádeže, rodinné spory, rvačky.
Po odchodu z LN psaní soudniček zanechal zcela. Později napsal, že ho ubíjela povinnost psát o strašlivě nezajímavém, hloupém a banálním zlu. "Odcházím raději zklamán a vyberu si zaměstnání, které by spíše vyhovovalo mé zženštilosti, mému útlocitu. (...) zdá se mi, že je lepší býti špatným a hladovým básníkem než proslulým a vyžraným žurnalistou," citují Seiferta LN.
Seifert v článku, který vyšel v Rozpravách Aventina 12. prosince 1929, naznačuje, že mnohdy sympatizoval s obžalovanými v jejich konfliktu s policisty.
