RECENZE: Pravda o případu Harryho Queberta je šest set stránek zklamání

Detektivního románu Pravda o případu Harryho Queberta od švýcarského spisovatele Joëla Dickera se ve Francii prodalo už sedm set tisíc výtisků, v Itálii dokonce Dicker sesadil z trůnu Dana Browna se čtyřmi sty tisíci prodaných výtisků.

Švýcarský spisovatel Joël Dicker | foto: http://joeldicker.com

Kniha má menší verzi prestižní Goncourtovy ceny od studentů a hlavní cenu Francouzské akademie za román roku 2012. Má skoro šest set stran, vysoké ambice a velkolepý začátek. A možná právě proto, že vzbuzuje taková očekávání, je to velké zklamání. Málokdy se povede, aby autor příběh tak překombinoval.

Harry Quebert měl být o tři sta stran kratší a mít o dvě linky méně, pak by byl dynamický a napínavý. Takhle prvních dvě stě stran autor z několika perspektiv popisuje něco, co dalších dvě stě stran opakuje, a pak na posledních dvou stech stranách desetkrát změní. Přitom mezi stranami 400 a 500 to napínavé je. Ale jen pro čtenáře, který se až sem pročte.

Otázky visí ve vzduchu

O co jde: v roce 1975 se v americkém městečku Aurora zamiluje třicetiletý začínající spisovatel Harry Quebert do patnáctileté Noly. Ona jeho lásku opětuje, on díky ní napíše román svého života a nesmazatelně se zapíše do dějin literatury. Jenže ještě před vydáním románu Nola zmizí. Třicet let poté se na zahradě Harryho domu najde mrtvola. Když se ukáže, že je to Nola, spisovatel je označen za vraha. Do Aurory přijíždí jeho přítel a žák Marcus, rovněž spisovatel, který se jako jediný za Harryho postaví. Pátrá na vlastní pěst a odhalí víc než policie.

Pravda o případu Harryho Queberta

50 %

autor: Joël Dicker

překlad: Michala Marková

vydavatel: Argo

580 stran, cena 398 korun

Dicker čtenáři nabízí ich-formu Marcusova pohledu, úryvky z knihy, kterou o Harryho případu začal psát, přepisy nahrávek, jež pořizoval ve vězení, paralelní vyprávění příběhu z roku 1975, citáty z Harryho tehdejšího slavného románu a na začátku každé kapitoly ještě citace ze spisovatelských lekcí, které Harry Marcusovi uděloval.

Těch šest stop se mísí a autor stále něco opakuje, jako by čtenář byl příliš hloupý na to, aby informace z té "složité" struktury udržel v paměti. V rozporu s tímto přístupem se však vrší logické otázky, jež autor ponechal viset ve vzduchu, přičemž ta nejpodstatnější zní: jak mohl být Harry celými Spojenými státy považovaný za prznitele nezletilých dívek, když mezi ním a Nolou nedojde k jedinému mileneckému polibku (pusa na tvář se nepočítá), natož k čemukoli sexuálnímu? Ona ho inspiruje a přepisuje na staré remingtonce jeho texty, on krmí racky a píše román. Nic z toho nebylo v Americe v polovině 70. let trestné a není ani dnes.

Trefné komentáře

Proč dát přesto knize šanci? Jsou v ní trefné komentáře o dnešním světě, a když konečně Dicker přestane omílanými frázemi popisovat platonickou lásku a vrhne se na detektivní linii, začne to být dobré. Závěr se bohužel snaží být tak šokující, že nabízí zvrat na každé stránce a zpochybňuje snad všechno, co bylo od začátku řečeno, takže původní chaos ještě umocní.

Číst Pravdu o případu Harryho Queberta je jako nést daleko těžký kufr. Člověk to nechce vzdávat v polovině, když už to dotáhl až sem. Harry s Marcusem se baví i o tom, jak se pozná výjimečná kniha, a dojdou k závěru, že čtenáři musí být smutno, když skončí. V případě téhle knihy je to však spíš úleva.