GLOSA: Křehká blondýnka Hanniganová se na koncertě změnila v monstrum

Struny podzimu vkročily do 18. ročníku koncertem Barbary Hanniganové. Kanadská sopranistka zpívala i dirigovala. A nakonec s orchestrem sehrála divadelní minikus.

Pověst festivalu křižujícího různé styly a žánry tentokrát Struny podzimu demonstrovaly hned úvodním koncertem. Program slavnostního večera se zhoupl od Rossiniho až po Ligetiho.

Navíc to byla jakási svérázná one-woman show zdánlivě křehce působící blondýnky, která rovněž dirigovala. A dlužno dodat, že pečlivě, nebo aspoň tak, že její gesta nebyla matoucí. Pražská komorní filharmonie byla ovšem bezesporu dobře připravena (na všechno). V číslech, kde Hanniganová sama zpívala, už byl její dirigentský výkon spíše součástí hereckého projevu.

Sopranistka se proslavila především jako interpretka soudobé hudby a jde si tímto směrem. Je fakt, že s Mozartem, z něhož zazpívala tři árie, by asi tolik neuspěla. Na mezinárodní operní scéně by se našlo mnoho lepších zpěvaček, s barevnějšími hlasy, zpívající stylověji, lahodněji a expresívněji.

První polovina tedy uplynula jako umělecky průměrná a stejně tak dramaturgicky. Kromě zmíněného Mozarta zazněla předehra k Rossiniho Italce v Alžíru a Rumunský koncert Györgye Ligetiho, který by se vlastně dal považovat za "konvenční" dílo, čerpající z rumunského folklóru.

Změna nastala po přestávce. Hanniganová přišla napřed sama a přednesla skladbu Djamila Boupachá pro sólový hlas od Luigiho Nona. V monologu alžírské ženy z doby války za nezávislost vynikla perfektní intonace, syrovost v hlase působila zajímavě, objevil se intenzívní výraz.

Barbara Hanniganová a Pražská komorní filharmonie

75 %

Státní opera v Praze

Struny podzimu

Zatímco se Hanniganová chystala na zlatý hřeb večera, členové orchestru zahráli Dva kusy pro smyčcové okteto Dmitrije Šostakoviče. A potom vypukla vichřice. Výjev z Ligetiho opery Le grand macabre, respektive aranžmá nazvané Mysteries of the Macabre, připomíná koloraturní árii, ale ozvláštněnou nezvyklými postupy.

Hanniganová přikráčela na jeviště v dlouhém černém kabátě a černé paruce. Z jemné ženy se proměnila v groteskní monstrum, v paranoidního velitele tajné policie, jenž se pokouší dostat ze sebe zprávu o blížící se kometě. Do čísla se doslova vrhla, pištěla, kvičela, vřískala, poskakovala, ale svůj hlas měla pořád pod kontrolou. Orchestr, jenž obstarává burleskní doprovod, rovněž přispěl hereckým dílem, když hudebníci vyskakovali a pokřikovali. Byl z toho parádní divadelní minikus.